Pověsti z hradů a zámků: Boskovice - Jihomoravský kraj

Nejprve, ve 13. století, stával na sever od Blanska malý hrad, později velký hrad a konečně zámek a z hradu zřícenina. Jednou za dávných časů si vyjel moravský kníže na lov. Při pronásledování zvěře opustil svou družinu a zabloudil v hlubokých lesích. Marně volal, nikdo ho neslyšel. Pustil se tedy nazdařbůh jedním směrem a hledal si cestu sám.

Dlouho bloudil, prodíral se houštím, vyhýbal se močálům, objížděl hluboké rokle. Po dlouhém trmácení na něj padla únava, že se sotva držel v sedle a jeho kůň už také sotva nohy vláčel. Konečně vyjel kníže na rozlehlou mýtinu a na ní spatřil chaloupku. Jak se zaradoval! Slunce už se klonilo k západu, tak byl nejvyšší čas. Z chaloupky mu vyšel vstříc statný muž a hned ho uvítal jako svého hosta. Přiskočil k němu, pomohl mu ze sedla, koně mu obrokem a vodou opatřil. Jeho samého pak uvedl do chaloupky, posadil za stůl, chlebem, máslem a sýrem ho uctil, i džbánek s medovinou před něj postavil. Poté ho zavedl k blízkému potoku, aby se koupelí osvěžil a prach z těla si spláchl. Kníže se vrátil osvěžen zpět do chaloupky, popil a s chalupníkem pobesedoval.

Dozvěděl se od něj, že se jmenuje Velen a živí se ptáčnictvím. Na noc se kníže odebral na Velenovo prosté lůžko. A hleďme, odpočinul si tuze dobře, skoro lépe než na svém knížecím. Už dávno se tak znamenitě nevyspal. Když ho ráno Velen vyvedl z lesa a ukázal mu cestu k Brnu, děkoval mu kníže vřele za pohostinství a zval ho k sobě na návštěvu: „Až budeš mít cestu do Brna, zastav se u mne! Jsem ve službě u našeho jasného pana knížete, vyhledej mě na jeho hradě, uděláš mi tím velkou radost.“

Po čase měl opravdu Velen cestu do hlavního moravského města. Připomněl si pozvání, zaskočil tedy na hrad a zaklepal na bránu. Tam už byla stráž upozorněna, přijde–li takový a takový člověk, aby byl bez meškání uveden ke knížeti. Tak se milý ptáčník ocitl najednou v překrásné komnatě. Vtom vyšel z protějších dveří jeho někdejší host a Velen poznal podle šatu i hlubokých úklon sloužících, že je to sám kníže. Chtěl se omlouvat, ale kníže ho ani nepustil ke slovu, hned ho vedl ke stolu. Tam už byly připraveny vybrané pokrmy a poháry s nejlepším vínem. Kníže oplácel Velenovi úctu a hovořil s ním jako rovný s rovným.

Ptáčník nevycházel z údivu. Nakonec se kníže zeptal Velena, má–li jaké přání, a žádal ho, aby je vyslovil, že mu bude splněno, ať je to cokoliv. Velen tedy poprosil knížete, aby mu daroval ten les, kde má své čihadlo. Pousmál se kníže té skromné prosbě a řekl: „Rád tak učiním pro tvé potěšení, ale nad to více ti dávám na věčné časy k svobodnému užívání všechen ten újezd, který moji lidé na můj příkaz za den objedou se všemi doly a horami, s lesy i pastvinami. Tebe pak přijímám do stavu rytířského.“

Poděkoval Velen knížeti, jak se slušelo. Navrátil se šťasten do své chaloupky. Zbudoval si potom v dědičném lese dřevěnou tvrz a u ní založil vesnici, která se po něm nazývala Velenov. Jeho potomci tu postavili hrad.



Víte o nějaké zajímavé pověsti, která se váže k našim hradům a zámkům?

Uvítáme, když nám ji pošlete na e-mail jindrich.biza@seznam.cz