Pověsti z hradu Pernštejn

Hrad Pernštejn se nalézá uprostřed Českomoravské vrchoviny a je nejlépe zachovaným pozdně gotickým hradem na Moravě. Jeho dostavbu provedli Pernštejnové, ve své době nejbohatší a nejmocnější panský rod Českého království. Proto také většina hraních pověstí je spojena právě s tímto rodem.

Pernštejn

Legenda popisuje, jak Pernštejnové získali do erbu černou zubří hlavu. Kdysi dávno jakýsi uhlíř Vojtěch přistihl zubra, jak mu ujídá potravu. Chytil jej holýma rukama a přivedl na hrad, kde mu jednou ranou mečem uťal hlavu. Za to mu vrchnost darovala erb i lesy, v nichž později založil hrad Pernštejn.

První pověst pojednává o samotném založení hradu: Je to už moc dávno, když stará dřevěná tvrz shořela a bylo třeba postavit hrad kamenný. Jako místo pro stavbu byl vybrán strmý vrch. Nahoru bylo potřeba vynést hromady kamení a při té těžké práci se mnoho poddaných zmrzačilo. V tomto shonu okolo stavby se tu zastavil cizinec. Chvíli se díval na příkrou skálu a potom povídá: "Obešel jsem kus světa, viděl jsem všelijaké divy, a proto nevěřím, že na této skále postavíte hrad." Tu ho slyšeli stavitelé a takto mu odpověděli: "Nestavíme hrad z tvé víry, ale z kamene." Tato slova pocestného velice urazila. Zahrozil svou holí, která ho na jeho cestách věrně doprovázela a zvolal: "Tuto suchou hůl vrazím do země, jestli se zazelená, uvěřím, že hrad postavíte." Udělal, jak řekl a zmizel. S rostoucí stavbou pučela a zelenala se i hůl. Byla kdysi ulomena z tisu a dělníci ji při své práci sledovali. Začali si sílícího tisu vážit, jako dobrého znamení, že se stavba podaří. A když hůl vyrostla v statný strom, byla i stavba u konce. Pán hradu jej nazval Pernštejnem a jeho rod se začal nazývat pány z Pernštejnu.

Říká se, že život tisu byl nějak tajemně spojen s osudem hradu. Prý, když bude žít tis, bude i hrad stát. Jednou bouře ulomila špici stromu a v té samé době se zřítila klenba v hradní síni. Hradní páni se proto o tis starali a dali kolem něj postavit dřevěný plot.

Druhá pověst je o parádivé komorné Elišce a zrcadlu, do kterého když se někdo podivá, bude do roka škaredý: mladá dívka Eliška se neustále parádila, shlížela v zrcadle a zanedbávala své povinnosti. Když jednoho nedělního rána chyběla na mši, všiml si toho starý mnich a šel ji hledat. Objevil ji samozřejmě opět u zrcadla. Připomněl jí, že zmeškala začátek mše, ale služka se na něj hrubě obořila. To kněze rozlobilo natolik, že dívku proklel. Od těch dob prý bloudí chodbami Pernštejna jako bílá paní. Zrcadlo, před kterým trávila parádivá Eliška tolik času, je od těch dob také prokleté. Která žena nebo dívka se do něj zadívá, do roka ztratí veškerou svou krásu. A tak se nelze divit, že mnohé návštěvnice, které procházejí okolo, raději sledují holou zeď na protější straně, než by pohlédly do zrcadla.

V jiné verzi této pověsti se ale říká, že "bílá paní" není žádná služebná, ale že je šlechtického původu - měla by jí být kdysi statečná dcera hradního pána Žibřida (potomka uhlíře Věnavy či jeho syna Vojtěcha). Když totiž pevnost obléhali moravští páni, rozhodl se ji vyčerpaný správce nakonec vydat bez boje. Odvážná dívka byla odhodlána plány otce zhatit, a tak ji zabil. Později se svého činu zhrozil a dal ji slavnostně pohřbít v kryptě hradní kaple. Pár dní po smutečním obřadu se chodbami začal procházet přízrak dívčí postavy. Nadobro prý zmizel až po smrti posledního potomka rodu Pernštejnů.

Svá tajemství skrývají i mohutné kamenné zdi Pernštejna. V jedné z nich je kupříkladu zazděn kámen s tajuplným nápisem. Kdo se ho prý rukou dotkne, do roka zemře. A nescházejí ani svědectví o různých výklencích, za nimiž se „zcela určitě" ukrývá poklad...

Copyright © 2017, Jindřích Bíža
mail na autora webu   email

„Zamilovat se do sebe - to je románek na celý život.“ Oscar Wilde