Brno 1968

V té době nikdo ještě netušil, že Brno je už defakto obsazeno od večerních hodin předešlého dne. První okupační jednotky totiž do Brna dorazily letecky 20. srpna těsně po deváté hodině večerní, kdy na plochu tuřanského letiště dosedl sovětský letoun AN-24 s dvacetičlennou skupinou osob, převlečených do uniforem letecké společnosti Aeroflot. Byli to však příslušníci KGB, kteří měli připravit podmínky pro další invazní vojska, která směřovala k tomuto letišti. V této době s nimi již spolupracoval velitel 10. letecké armády generál Josef Kúkel, který se vrátil do Brna ze své předčasně ukončené dovolené, aby zajistil přistání okupačních vojsk. V jednu hodinu v noci byla na rozkaz tehdejšího ministra národní obrany Martina Dzúra osvětlena plocha tuřanského letiště s dodatkem, že nařizuje zabezpečení přistání sovětských letounů na letištích Brno a Ruzyně a zakazuje ze strany české armády jakékoliv použití zbraní. Sovětským vojákům, kteří přišli nebo přijdou na území ČSSR, má být poskytnuta veškerá pomoc.

Obsazení tuřanského letiště se ale neobešlo bez "komplikací". V té době sloužil na brněnském letišti i mjr. Otakar Pospíšil ve funkci staršího kontrolora. Snažil se s intervenčními vojáky diskutovat a přesvědčit je, že jejich vpád na naše území je nezákonný. Nabídl se, že okupantům předá oficiální prohlášení, které podepsali štábní důstojníci pluku, jakmile začal předávat letáky vojákům předsunuté hlídky, zadrželi jej příslušníci KGB a autem odvezli na velitelské stanoviště. Velitel generál Ivanov se po přečtení listiny rozlítil a rozhodl, že „za podrývání morálky sovětských vojsk“ bude Otakar Pospíšil zastřelen. Mezitím příslušnící KGB přivezli také L. Málka, který jej k sovětským hlídkám dovezl na motorce, a oba zajatce umístili ve výklenku chodby, kde je střežili tři sovětští samopalníci. Nekonečné čtyři hodiny probíhalo vyjednávání, nakonec byli rukojmí po telefonické intervenci zástupce velitele pluku propuštěni...

O dvě hodiny později přistál na ploše letiště další letoun AN-12 se skupinou sovětských výsadkářů, která obsadila kontrolní věž letiště. Do rozednění pak přilétlo dalších 75 letounů AN-12 s příslušníky vzdušné výsadkové divize s obrněnými transportéry a samohybnými děly. V každém letadle bylo zhruba na 8 desítek výsadkářů. Ještě během dopoledne obsadila okupační vojska celé město, když pod svoji kontrolu převzala budouvy krajského a městského výboru KSČ, Městského a Krajského národního výboru, hlavního nádraží, tisku, rozhlasu a televize.Hlavně tanků byly namířeny i proti některým dalším budovám ve městě, o kterých si okupanti mysleli, že jde o státní úřady, přitom v mnoha případech šlo o základní a střední školy, jako tomu bylo na křižovatce Kotlářská-Kounicova (dříve Leninova). Obsazen byl rovněž hrad Špilberk, banka na náměstí Svobody, Vojenská akademie Antonína Zápotockého (VAAZ), úřadovny SNB a vojenské objekty. Na křižovatkách a důležitých komunikačních bodech stály vojenské hlídky se samopaly a velmi často byla slyšet střelba za tůrování motorů vojenské techniky.

Ve městě docházelo k mírnějším i ostřejším formám odporu. K těm mírnějším patřilo odstraňování značení názvů ulic, obracení směrových dopravních značek, psaní hanlivých vzkazů okupantům na fasády budov. Spontánně rovněž docházelo k odstraňování symbolů tehdejšího režimu - pěticípých hvězd a srpů s kladivem. Celé dopoledne ulicemi města projížděly skupiny motorkářů s československými vlajkami. V centru města se srotil několikatisícový dav nesoucí transparenty se jmény oblíběných politiků z řad KSČ, zejména protagonistů tzv. Pražského jara - Alexandra Dubčeka, Černíka, Smrkovského a Císaře. Dav provolával ostrá protiokupační hesla a přesunoval se z dnešního Moravského náměstí (dříve Rudé) k náměstí Svobody a přes Masarykovu ulici k vlakovému nádraží, kde se nacházela sovětská okupační vojska.

21.8. byla na náměstí Svobody postřelena Marie Pauzerová a před hlavním vlakovým nádražím Jaroslav Trávníček, Petr Roman a Blahoslav Široký. Velmi brzy se objevily zprávy o prvních mrtvých. Během dopoledne byl náhodnou kulkou zabit na ulici Jihlavská Josef Žemlička z Omic na Brněnsku, šestnáctiletý učeň I. ročníku brněnského Závodu kuličkových ložisek. Další obětí se stal téhož dne v Brně-Líšni v odpoledních hodinách třicetiletý pracovník ZKL Viliam Debnár z Hostěnic u Brna, který ve svém autě nereagoval na výzvu k zastavení. Okupant, který ho zabil dávkou ze samopalu, střílel i na později přivolanou sanitku. Paradoxem bylo, že sestra této druhé oběti byla vyznamenána řadou československých a sovětských vyznamenání za hrdinství v 2. světové válce. Smutnou skutečností rovněž bylo, že manželka druhé oběti pak byla ještě několikrát povolána k výslechu na Bratislavskou ulici, kde se k ní ruští vyšetřovatelé chovali sprostě a neurvale, když obvinili jejího manžela z kontrarevoluční činnosti a z diverze, protože prý fotografoval jejich vojenské pozice. Naštěstí český vyšetřovatel kapitán Ladislav Frydrýšek dokázal, že se jedná o omyl, na filmu z Debnárova fotoaparátu totiž byly pouze rodinné snímky... Třetí obětí okupace v srpnu 1968 byl praporčík Veřejné bezpečnosti Karel Chalupa, který 29. srpna zahynul při srážce svého služebního vozu se sovětským obrněným transportérem.

Lidé se začali připravovat na krušnější časy a útokem brali obchody . Nejvíce se prodávaly základní potraviny, chleba, máslo, mouka, mléko a konzervy, svíčky. Zásobování začalo váznout, a tak prodavačky například prodávaly chléb po jednom kusu osobě. Vzduchem létaly vrtulníky, z nichž se shazovaly tisíce dezinformačních letáků. Velmi často se ozývala střelba ze samopalů.

Druhého dne okupace protesty ještě zesílily. Vášně davů byly umocněny pohledem na československou vlajkou potřísněnou krví, kterou ukazovali motorkáři při svých jízdách brněnskými ulicemi. Lze se dohadovat, zda byla skutečně potřísněna krví jedné z obětí, ale účel byl splněn: občané se sjednotili ve svém odporu proti okupaci. Lidé začali nosit trikolóry a černé stužky, podepisovat různé petice vyjadřující odpor proti okupaci a podporu představitelům Pražského jara. Zdi budov, výkladní skříně, prostředky městské dopravy, byly doslova pokryty ticíemi plakátů a hesel, vyzývajících okupanty k odchodu. Došlo i k výraznějším formám odporu, například na náměstí Svobody byla z budovy prodejny Sovětské knihy stržena neonová reklama, a na budově byly vyvěšeny černé prapory.

23. srpna se zástupcům národního výboru podařilo po jednání se sovětským velením dosáhnout dílčí dohody o postupném stažení vojenské techniky z centra města.

Rozloučení s Josefem Žemličkou proběhlo 26. srpna 1968 v Omicích a mělo manifestační průběh. Zúčastnila se jej delegace městského i krajského výboru KSČ.
Pohřeb Viliama Debnára proběhl 28. srpna 1968 v brněnském krematoriu jen za účasti rodiny a nejbližších přátel ze zaměstnání.
Pohřeb Karla Chalupy, praporčíka VB, byl vypraven se všemi vojenskými poctami dne 4. září 1968.
Jihomoravský krajský výbor KSČ koncem srpna 1968 rozhodl, že navrhne udělit státní vyznamenání těm, kteří byli v průběhu okupace zabiti. Ústřední výbor Československého svazu mládeže udělil Viliamu Debnárovi Čestný odznak Julia Fučíka in memoriam a provedl zápis do Knihy cti.

Podle šetření k 25. srpnu 1968 dosáhly v Brně hmotné škody na veřejných budovách, dopravních komunikacích či veřejných prostranstvích 2 272 000 Kčs. Brněnské podniky ohlásily za tutéž dobu ztrátu ve výrobě 103 556 000 Kčs. Zraněných bylo 14 a byly 3 oběti. Během okupační invaze ČSSR byl zmařen život celkem 94 spoluobčanů, na 345 jich bylo těžce zraněno. Okupanti stříleli velmi často bez zjevného důvodu, a ani v jednom případě nebylo zjištěno, že by zabité nebo zraněné osoby použily proti cizím vojákům zbraně nebo byly ozbrojeny.

O rok později došlo k dalším tragickým událostem, tentokrát však proti našim lidem nestáli cizí okupanti, ale jejich vlastní spoluobčané. Událostem, o kterých se za normalizačního režimu moc nehovořilo, a při kterých padlo za oběť střelby Lidových milicí a SNB v Praze a Brně 5 mladých lidí a 29 jich bylo postřeleno. Zatímco srpen 68 byl ve znamení odporu proti okupačním vojskům, srpen 69 se stal významným projevem odporu proti totalitním komunistickým režimům ve střední Evropě. Po jednání našich představitelů v Moskvě, na kterém většina politicky a lidsky selhala, když souhlasili se sovětským diktátem, bylo rozhodnuto. Na stěnách budov se objevily nové nápisy, které vyjadřovaly zklamání občanů, například "Indra, Bilak, Husák - všichni jeden sviňák" (někteří z protagonistů jednání za československou stranu v Moskvě).

Začátek roku 1969 byl poznamenán tragickou smrtí Jana Palacha , studenta historie a politické ekonomie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, který na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, sám sebe 16. ledna 1969 zapálil v horní části Václavského náměstí v Praze. V prvních měsících roku 1969 došlo k vlně sebevražedných pokusů mladých lidí, kteří následovali Jana Palacha. Po Palachovi se do konce dubna 1969 pokusilo o sebevraždu 26 lidí, z toho 7 zemřelo; nejznámější z nich byl Jan Zajíc.

Následovala slavná hokejová vítězství našich reprezentatů nad SSSR (2:0 a 4:3) na březnovém hokejovém mistrovství světa ve Stockholmu i a na ZOH v Grenoblu , která vyvolala po celé zemi řadu "výtržností". Republikou zněla hesla "ČSSR-okupanti 4:3" a "Za srpen!" Na 21 místech došlo k přímým útokům proti sovětským posádkám. Největší protestní akce zasáhly Prahu, Brno, Ústí nad Labem, Liberec, Teplice a Brno. Na základě těchto událostí přiletěl na sovětskou základnu do Milovic 31. března maršál Grečko, tehdejší ministr obrany SSSR, v doprovodu se zástupcem ministra zahraničních věcí SSSR V. S. Semjonovem, odkud rezolutně žádal omluvu sovětským představitelům a "zahájit boj s kontrarevolucí". Druhý den odpoledne se konalo zasedání vojenské rady MNO v Praze, jíž se zúčastnilo osm československých generálů v čele s Martinem Dzúrem. Grečko nejprve navodil příslušnou atmosféru delším mlčením a pak oznámil, že přiletěl z pověření ÚV KSSS a sovětské vlády. Předložil fotografickou dokumentaci a vyjádřil se, že situace je u nás horší, než byla 21. srpna, a že pokud neučiníme opatření, bude zle.

A zle skutečně bylo: po střelbě zorganizované a provedené čs. komunisty na naše občany 21. srpna 1969, kteří přišli do města na demonstraci k 1. výročí obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy, při které byly nasazeny tzv. "lidové milice" a příslušníci SNB, zemřeli Stanislav Valehrach a Danuše Muzikářová.

O další politice strany "s vedoucí úlohou" už nemohl mít nikdo žádné iluze. Následovalo vydání dokumentu KSČ "Poučení z krizového vývoje", který se stal úhelným ideologickým kamenem pro plíživé zavádění a uplatňování Husákovy "normalizace"