hotel Evropa 1933

Žena drží ve své náruči zhruba dvouměsíčního spícího chlapečka. Muž, oblečený do lacinějšího obleku, pokládá na zem oba kufry, aby z kapsy vytáhl klíče. Vzápětí jimi otevírá dveře a pohledem vybízí ženu, aby vešla dovnitř. Žena udělá půlkrok, a zastavuje se ve dveřích. V očích se jí zračí údiv nad vybavením pokoje. Podobnou krásu vidí ve svém životě poprvé.

... Pravou rukou sahám do náprsní kapsičky, abych z ní vyndal tabatěrku. Je z alpaky, vyleštěné tak, že byste si ji lehce spletli se stříbrem. Ale prosím vás, kdepak bych vzal na stříbrnou?! A taky - kdyby nebyla z alpaky, dávno by už skončila v nějaké židovské zastavárně. Doba není lehká, a pokud nemáte práci, po nějakém čase hlad spolehlivě vybílí všechno, co jste kdy doma stačili po léta nashromáždit.

"Počkej tady, skočím si ještě dolů do recepce, došly mi cigára", otáčím se k Irmě a pak už spíš jen tak pro sebe dodávám: "zatím se tady aspoň rozhlídneš, uložíš malýho Zdeněčka do postele, a za chvíli jsem zpátky". Nemluvím pravdu: cigarety mám, respektive ty dvě, co jsem ještě našel, by mi na večer stačily, stačila by mi i jedna, ale jak jsem byl od rána nervózní a hodně kouřil, vyškrtal jsem všechny sirky.

Scházím dolů po schodech a vybavuji si nejdůležitější události roku. Vím, že to co chci zítřejší ráno provést, nesnese s nimi žádné srovnání, že takových případů se odehrávají dnes a denně desítky, ale stejně to bude jednou s nimi spojeno, jako drobný, lehce přehlédnutelný kamínek jedné velké mozaiky.

Hned v prvním týdnu roku zahynulo v dole Nelson u Duchcova na 144 horníků. Koncem ledna prezident Hindenburg jmenoval Hitlera kancléřem. Hitlera jsou stále plné noviny, stejně jako článků o celosvětové hospodářské krizi. Spousta lidí je bez práce, a jedině Hitler ví jak ji zajistit všem. Tři dny před jeho zvolením kancléřem se tady v Brně pokusilo několik desítek domácích fašistů o fašistický puč v Židenických kasárnách; údajně tam byli nějací mrtví.

Ani nevím jak jsem došel k recepci.
"Přejete si, pane?"
"Jedny Lípy, prosím. A sirky."
Platím poslední desetikorunou. Víc peněz nemám.

V únoru došlo k požáru Říšského sněmu, budovu Reichstagu měla podpálit nějaká poloozbrojená skupina. Chlapi se pak na stavbě dohadovali o tom, že to ten Dimitrov, na kterýho Němci založení požáru svalili, udělat nemohl, a že šlo o špatně sehraný německý divadlo, které ale posloužilo svému účelu: od té doby probíhala hromadná zatýkání politických odpůrců národních socialistů, tj. všech komunistických a některých sociálnědemokratických poslanců a funkcionářů. Bůh suď, nikdo nic pořádně neví, a kdo ví, raději nemluví. Mezi českými lidmi v pohraničí se usídlil strach. Nedivím se jim, kdo z nich si začátkem února pustil rozhlas, musel slyšet Hitlerovy sliby Němcům o dobytí „životního prostoru“ na východě a o jeho nekompromisní germanizaci. V Německu jdou Němci proti Němcům: nedávno se ve většině univerzitních měst veřejně pálily knihy od Brechta, Freuda, Einsteina a mnoha dalších, protože se v nich prý dopouštěli šíření "protiněmeckých nálad". Mám pocit, že opět žijem v době inkvizice; a mám z toho časté deprese.

Ještě před rokem jsme touhle dobou byli s Irmou, mou přítelkyní, vůbec poprvé v Praze - jeli jsme se tam podívat kvůli nově otevřené zoologické zahradě. Večer jsme se procházeli po zbrusu novém libeňském mostě, který jsem jako správný stavař musel prostě vidět.To byly ještě dobré časy. Mohl jsem tušit, že za čtyři měsíce naše firma zkrachuje a že tak přijdu o práci?

Od té doby lítám po úřadech a sháním práci. Říkám to vlastně špatně; sháním jakoukoliv práci. Marně. Opravdu nevidím způsob, jak naši zoufalou situaci změnit. Navíc mám pocit, že všichni kolem mne jsou 1000x chytřejší a schopnější než já - a neseženou ji také. Jakou já mám proti nim šanci? Co je však nejhorší, že jsem si úplně přestal věřit. Opravdu nechápu, jak jsem mohl být někdy zaměstnaný, že se vůbec našel někdo, kdo mne potřeboval.