Újezd 1962

Do vinohradů pokrývajících svahy Staré hory a Špice (též "Špidláku") tehdy spadlo dopravní letadlo ČSA Iljušin IL-14 s dvaačtyřiceti lidmi na palubě, třináct z nich katastrofu nepřežilo (z toho tři ze čtyř členů posádky); ostatní cestující byli těžce zraněni.

"Šli jsme s dědečkem do vinohradu , bylo to kolem desáté hodiny ráno. Pamatuji se, že byla strašná mlha. Když jsme byli u křížku na kopci, uviděli jsme jen pár stovek metrů od nás letět letadlo. Tak nějak divně. Děda říkal, že určitě spadne. A taky spadlo," vypráví pan Stanislav Husák, který byl jako jeden z prvních na místě neštěstí. Tehdy sedmiletý chlapec v osudný den viděl věci, které si mnoho dospělých nedokáže vůbec představit. "Nejdřív jsme potkali paní s nůší na zádech, která šla proti nám, Nevěnovali jsme tomu pozornost. Později jsme se dozvěděli, že to byla letuška, která nějak z letadla vypadla a v šoku došla až do Újezda. Našli ji schovanou v kostele za sakristií," vzpomíná Husák. Spolu s dědečkem došel až k hořícímu letadlu. Tam už byl jiný újezdský rodák Vasil Chmelák. Iljušin se zřítil jen několik desítek metrů od něj. Oba muži začali rychle vytahovat cestující z letadla. "Strašně jsem se bál, že to dědu zabije. Poslal mě pro vojáky a se mnou poslal jednoho z cestujících, pana doktora Javoru. Měl skalpovanou hlavu a ten skalp si celou dobu držel na čele, byl celý zakrvácený. Říkal mi, že nechce umřít, že má doma ženu a děti. Bál jsem se ho," popisuje své zážitky Stanislav Husák. Vojáky, kteří kvůli mlze nemohli místo neštěstí najít, však dovedl zpátky k letadlu. Kvůli terénu měly problémy i sanitky, kterých k tragédii přijelo hned patnáct. O chvíli později na místo dorazili důstojníci a Husákův dědeček Josef jim ukazoval, kde všude jsou roztroušené části letadla i utrhané ruce a nohy mrtvých a zraněných. "Dlouho potom jsem nemohl jíst maso. V letadle se bojím dodnes. Pamatuju se, že říkali, že jim zrovna servírovali jídlo," dodává Husák.

"Seděl jsem v kanceláři s kolegyní, když zazvonil telefon. Z mohyly Míru nám telefonovali, že na Špidláku havarovalo letadlo. (…) Vypadalo to otřesně, letadlo bylo vejpůl, hořelo, z vnitřku se ozývaly nářky a výkřiky", říká František Fasora, pamětník letecké katastrofy.

Na havárii vzpomíná i další svědkyně tragédie, Zdena Suchomelová, která společně s dalšími lidmi na místě začala vytahovat zraněné lidi z vraku letadla. Zachráněné odtahovali co nejdál do pole a ukládali je do brázd, hrozil výbuch letadla. K němu také nakonec došlo, než ale letadlo explodovalo, povedlo se zachráncům vytáhnout z trosek 29 lidí.

Všichni zachránci dostali státní vyznamenání za statečnost.

Letoun původně mířil z Košic přes Bratislavu a Brno do Prahy. V Košicích odstartoval v sedm hodin ráno 10. října 1962 o a o hodinu později přistál v Bratislavě. V osm hodin 34 minut pak zamířil do Brna. Za Břeclaví dal dispečer pokyn k sestupu na 600 metrů, následně na 300 metrů. Kapitán, který se domníval, že se s letadlem nachází o tři kilometry blíž k tuřanskému letišti, snížil výšku letu na minimum a v husté mlze narazil rychlostí 230 kilometrů v hodině pravým křídlem do kopce Špidlák.

Přestože závěry vyšetřovací komise přičetly vinu na katastrofě kapitánovi letadla, těžko říci, zda za touto tragédií byla chyba jeho a nebo spíše chyba dispečera leteckého provozu, který povolil sestup na 300m: letouny IL-14 totiž nebyly vybaveny radarovým výškoměrem a klasické výškoměry byly vystaveny chybám v důsledku změn atmosférického tlaku. Při letu z oblasti tlakové výše do oblasti nizšího tlaku mohly u nich dělat rozdíly v absolutních hodnotách i desítky metrů. Je tedy vysoce pravděpodobné, že nevyhnutelná kolize letadla s vrcholem kopce ve výšce 280 m mohla být důsledkem špatného rozhodnutí leteckého dispečera...

29. května 2013, padesát let od tragické události, byl za účasti hejtmana JmK obětem leteckého neštěstí odhalen pomník, jehož autorem je místní umělecký kovář Ivo Lorenz.

Zdroj: ČTK, iDnes