Historie Markrabství Moravského

Část první: vznik Markrabství Moravského, a držitelé markraběcího titulu



1) Vznik Markrabství Moravského, počátek dynastického soustátí Čech a Moravy
Morava byla povýšena na markrabství r.1182 z rozhodnutí Fridricha I. Barbarossy, Císaře Svaté říše římské. Za tímto jeho rozhodnutím byla snaha zamezit českým knížatům vládnout na Moravě; a tak jako Čechy mělo být i moravské markrabství udělováno jen jako léno Římského impéria.

znak Moravy

Zřízením Markrabství moravského vznikla rovnoprávná diarchie Čech a Moravy a jedno společné dynastické soustátí - byl to počátek nového státoprávního vztahu Čech a Moravy.

2) První moravský markrabě a počátek podřízenosti Moravy Čechám
Prvním moravským markrabětem se stal údělný znojemský kníže Konrád II. Ota, když ovládnutím všech moravských přemyslovských údělů spojil pod svou vládou celou Moravu. Díky jeho tzv. knínské dohodě s knížetem Bedřichem (synem Vladislava II.) a jeho bratrem Přemyslem I. Otakarem (po krvavé bitvě u Loděnice r.1185), kterou uzavřeli následujícího roku, byla Morava i nadále podřízena českému knížeti. Na dohodu, v níž Konrád uznal Bedřichovu svrchovanost, působilo i to, že Konrádovi bylo slíbeno nástupnictví v Praze; současně došlo ke zrušení lenní závislosti Moravy na Říši a byla obnovena integrita přemyslovského státu. Stav podřízenosti Moravy ještě více upevnil nástup Konráda II. Oty na český trůn (1189).

3) Dohoda Přemyslovců o rozdělení vlády v Čechách a na Moravě
R.1197 došlo k neozbrojenému střetu vojska Přemyslova s oddíly knížete Vladislava (jeho mladšího bratra). Oba bratři se smířili a následovala jejich dohoda o rozdělení vlády: Přemysl Otakar I. převzal žezlo českého knížete, a Vladislav Jindřich se stal moravským markrabětem. Vladislav definitivně uznal dědičnou vládu potomků Přemysla I. Otakara.

4) Vytvoření Českého království
R.1198 bylo vytvořeno České království. Moravu spravuje Vladislav Jindřich, druhorozený syn Vladislava II. (mladší bratr Přemysla Otakara I.) na základě rozhodnutí Císaře Jindřicha VI.

5) Přiznání dědičnosti královského titulu, Čechy a Morava tvoří jeden celek
V r.1212 byla vydána Přemyslu Otakaru I. Zlatá bula sicilská, která mj. potvrzovala, že český stát není říšským lénem, že říše bude uznávat panovníka českého státu zvoleného v Čechách a přiznávala mu právo dědičnosti královského titulu, a zaručovala českému státu suverenitu (Čechy a Morava od té doby tvoří jeden celek).

6) Přiznání dědičného práva na markraběcí titul Vladislavovým potomkům
Ve stejný den (26. září 1212) obdržel moravský markrabě Vladislav Jindřich listinu, kterou mu Fridrich II. udělil za jeho služby do dědičného užívání ""Mocran et Mocran"" (zkomolené označení Markrabství moravského). Vladislavovi potomci tak získali dědičné právo vládnout Moravě.

7) Přinucení odbojných moravských Přemyslovců k poslušnosti Čechám
Po Vladislavovi se stal dalším moravským markrabětem jeho bratr Přemysl Otakar I., jehož úkolem bylo přimět odbojné a nezávislé Přemyslovce k poslušnosti Čechám. Po něm titul markraběte přebral nejmladší syn Přemysl, a ještě později Václav I., druhorozený syn Přemysla I. Následoval Vladislav, syn Václava I., po něm jeho bratr Přemysl Otakar II. Moravské markrabství má v té době (konec 13.stol.) své zemské úředníky, v jejichž čele stojí zemský hejtman, své zemské sněmy a soudy. Pozemkové vlastnictví se zaznamenává v zemských deskách (desk) vedených v Brně, Olomouci, Znojmě a v Opavě.

8) Titul moravský markrabě si ponechávají čeští králové
Po Přemyslu Otakaru II. nebyl na tři čtvrtstoletí markrabský stolec obsazován, titul markraběte si držel český král. Po bitvě na Moravském poli, kde Otakar II. padl, byla Morava rozdělena na západní a východní a byla pod nadvládou Habsburků. Po Albrechtu Saském, Václavu II., Václavu III., Jindřichu Korutanském, Rudolfu I. Habsburském se titulem moravský markrabě mohl pyšnit první z Lucemburků - Jan. Mohl, ale protože vyznával jednotu českého národa, moravský titul téměř nepoužíval. Přesto Moravskému markrabství potvrzuje r.1311 všechny jeho svobody a práva, které mu zabezpečovaly jeho rovnoprávné postavení s Čechami v rámci lucemburského dynastického soustátí. Dokonce je výslovně uvedeno, že "všechny zemské úřady samosprávy by měly být na Moravě nadále obsazovány jen rodilými Moravany".
Po něm převzal titul moravského markraběte jeho syn, mladičký Karel IV. ("otec vlasti"), který ho poskytl podle závěti jejich otce, bratru Janu Jindřichovi. Titul moravský markrabě pak po Janu Jindřichovi užívají všichni jeho synové, jak Jošt (Moravský), tak Prokop a Jan Soběslav. Poslední dva si markraběcí titul podrželi na základě testamentu otce Jana Jindřicha pod slibem lenní poslušnosti k nejstaršímu bratrovi Joštovi, a navíc měli před titulem přívlastek "mladší". (Na tomto místě je potřeba připomenout několik desítek let vzájemné nevraživosti mezi Joštem a Prokopem, následkem čehož nastalo značné zchudnutí Moravy.)

9) Morava se dostává mimo svazek Koruny České
Dalším vládcem Moravy se stal Zikmund Lucemburský, po něm jeho zeť, Albrecht II. Habsburský (na základě rodinné dynastické úmluvy). Morava se nadlouho dostala mimo svazek zemí České koruny a byla součástí Uher.

10) Ferdinad I. - první Habsburk s titulem markraběte moravského
Dalším, kdo užíval titul moravského markraběte, byl Jiřík z Poděbrad a Kunštátu, a po něm Ferdinad I. Habsburský, který ho obdržel na základě dědičného práva Anny Jagelonské.

11) Vznik první moravské ústavy
r.1535 je vydáno Zřízení zemské Markrabství moravského, když Ctibor Drnovský z Drnovic sepsal knihu nové zemské zřízení Moravského markrabství (tzv. kniha Drnovská). Toto zřízení je pokládáno za první moravskou ústavu schválenou stavy i panovníkem. V čele moravské země stál královský zemský hejtman. V zahraničí byla Morava chápána téměř jako samostatná stavovská republika

12) Praha ztrácí statut královské a císařské rezidence. Obnoveno zřízení zemské.
R. 1576 je zasedáním moravského zemského sněmu v Brně potvrzen Rudolf II. a po něm jeho bratr Matyáš. Počátkem 17.století z iniciativy Karla Staršího ze Žerotína se Moravané poprvé a naposledy osamostatnili a dočasně se odklonili nikoliv od Koruny, ale od krále – markrabího Rudolfa II. a vznikla konfederace Moravy Uher a Rakous, v jejímž čele stál uherský král Matyáš II. přijatý v roce 1608 za moravského markrabího. Matyáš tehdy přiznal moravským stavům právo zákonodárné a to i bez souhlasu panovníka-markrabího, dále právo zemského sněmu vypovídat válku a uzavírat mír a bránit zemské zřízení i zbraní, kdyby je panovník porušoval. Tato iniciativa byla výsledkem rozhořčení nad postupem českých stavů a jejich postojem v minulosti k Moravě. Matyáš, Český a Uherský král, r. 1612 přesidluje do Vídně a Praha tak ztrácí statut královské a císařské rezidence.
R.1628 obnoveno zřízení zemské.

13) Dědičné právo habsburků na Moravské markrabství
Dalším moravským markrabětem je Ferdinand II. Je vydána nová ústava moravského markrabství, která zaručuje rodu habsburků dědičné právo na Moravské markrabství a dědičnost českého trůnu v habsburské dynastii.

14) Rakouské císařství snižuje význam markrabství, přesto je obnoven zemský sněm
Za dalších 120 let, už za vlády Marie Terezie (královny Uher a Čech, a markraběnky moravské), která vytváří moderní rakouský stát, pozbývá moravské markrabství s centralizací moci do Vídně faktického významu. Jenže! Jako poslední se titulem mor. markraběte nechává oslovovat římský Císař Leopold II., syn Františka I. a Marie Terezie, který císařským reskriptem v r.1790 svolal a opět obnovil zemský sněm Moravského markrabství. Moravskému zemskému sněmu byla navrácena moc zákonodárná a vládní, zatímco výkonnou si podržely zeměpanské úřady panovníka.

15) Čechy i Morava jako samostatné země spadají pod Rakouské císařství
Do roku 1848 byly české země součástí Rakouského císařství. Čechy a Morava spolu souvisely jen příslušností k habsburské monarchii. Formálně bylo Království české a Markrabství moravské samostatnou zemí. V roce 1848 bylo zrušeno moravsko-slezské gubernium a neuskutečnilo se utvoření nového zemského sněmu a zemského výboru Moravského Markrabství. O rok později podle nového zřízení Rakouského mocnářství zanikla platnost ústavy Moravského markrabství, zůstal však zachován moravský zemský výbor. V rámci centralizace se Moravské markrabství podobně jako jiné země mocnářství stalo korunní zemí mocnáře a provincií monarchie.

16) Samostatnost Čech a Moravy respektuje i duální stát Rakousko-Uhersko
Tento stav trval i v letech 1867 - 1918 (až do vzniku samostatného Československa), kdy Království České (Čechy) a Markrabství Moravské byly samostatnými součástmi Rakousko-Uherska, státního útvaru vytvořeného po prohrané rakousko-pruské válce v r.1866 přeměnou rakouského císařství (Habsburské monarchie) v reálnou unii dvou státních celků - Rakouska a Uherska.



Část druhá: několik příkladů o čem rozhodoval moravský zemský sněm.


1) r.1419 Moravané přijímají na sněmu Zikmunda Lucemburského za pána své země a skládají mu slib poslušnosti.

2) r.1535 - Na zemském sněmu ve Znojmě bylo přijato Zřízení zemské Markrabství moravského, na jehož zpracování měl velký podíl Ctibor Drnovský z Drnovic (autor ústavního svodu, Knihy Drnovské); toto zřízení je pokládáno za první moravskou ústavu schválenou stavy i panovníkem.

3) r.1545 Připravena nová redakce moravského zemského zřízení (bez povolení krále Ferdinanda I.), v níž byl vytištěn článek zdůrazňující suverenitu zemského práva a také nezávislost Moravy na České koruně i na monarchii (odmítnuto podrobení země lennímu způsobu, tj. přísahou). K dalšímu vydání tiskem došlo v roce 1562 (tentokrát s královým svolením), kdy článek o svobodách a suverenitě země byl vypuštěn.

4) r.1550 Moravský zemský (svatojiřský) sněm v Brně odmítl pokusy krále Ferdinanda I. potlačit zemské a náboženské svobody na Moravě; zemský hejtman Václav z Ludanic varoval krále před pronásledováním pro víru. Pronásledování postihlo jen novokřtěnce.

5) r.1577 - Na zemském sněmu v Olomouci potvrdil Rudolf II. svobody, práva a privilegia Moravského markrabství a přijal hold moravských stavů.

6) r.1604 - Nová redakce Zřízení zemského Markrabství moravského (vliv protireformační politiky katolické strany).

7) r.1608 - Na bartolomějském sněmu v Brně potvrdil Matyáš všechna privilegia a svobody Markrabství moravského (narušená Rudolfem II.).

8) r.1612 - Na zemském sněmu Moravského markrabství v Brně (za účasti arciknížete Maxmiliána, Matyášova bratra) potvrdily moravské stavy návrat Moravy do soustátí Koruny české (tento dokument byl předtím dohodnut na generálním sněmu v Praze a byl vlastně smlouvou mezi českými a moravskými stavy o vzájemném vztahu obou zemí). Jsou zde zakotveny snahy Moravanů o posílení zemské autonomie, přičemž současně je zdůrazněn nerozdělitelný svazek mezi Moravou a Čechami. Smlouva nebyla potvrzena panovníkem a nenabyla ústavní povahy.

9) r.1714 - Na výzvu císaře Karla VI. upravil moravský zemský sněm počet moravských krajů na šest: Brněnský, Jihlavský, Znojemský, Olomoucký, Přerovský a Hradišťský. Pravomoci krajských hejtmanů byly rozšířeny v soudní a finanční oblasti. Zvýšila se rovněž působnost rozhodování moravského zemského sněmu. Vydán nový exekuční řád a současně bylo rozhodnuto, aby v krajích byly zřízeny krajské kasy s výběrčími a kontrolory, takže vrchnosti nemusely odvádět berni přímo do Prahy.

10) r.1749 - V Brně byl ustaven soudní a politický senát, čímž došlo na Moravě a ve Slezsku k odloučení soudnictví od politické správy. Politické záležitosti měl spravovat zvláštní senát za předsednictví nejvyššího zemského hejtmana nebo komorníka, soudní záležitosti měl projednávat jiný senát za předsednictví nejvyššího zemského sudího. 24. 1. t. r. byly i v Čechách soudní záležitosti vyčleněny z pravomoci královského místodržícího a svěřeny justičnímu konsesu. 1. 5. byl zřízen nejvyšší soudní dvůr (Oberste Justitzstelle), jemuž se podřídil moravský soudní senát i český justiční konses. Stavové českých zemí tak ztratili vliv i na soudnictví.

11) r.1908 - V roce 1908 bylo Moravské markrabství správně členěno na města s vlastním statutem (Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava, Kroměříž, Uherské Hradiště) a na 34 politické okresy. Zemský sněm Moravského markrabství v čele se zemským hejtmanem měl 151 poslanců.

12) r.1918 - Roku 1918 se Morava jako Země moravská stává součástí Československa, přičemž je zemský sněm zrušen a samospráva Moravy silně omezena

13) r.1920 - zrušena činost Sněmu Moravského markrabství, podle § 7 Hlavy II zákona č. 21 z 29.února 1920, uvozujícího Ústavní listinu Československé republiky.


Copyright © 2017, Jindřich Bíža     mail na autora webu   email

„Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich