Co se dělo na radnici

Povídalo se, že v určité dny bývají sály v prvním poschodí jasně osvícené, a kdo se nebojí, může tam uvidět divně oblečené lidi, kteří přecházejí sem a tam a lomí rukama. Jsou prý to moravští páni, kteří se zde kdysi dávno před bělohorskou bitvou radili, jestli se mají zúčastnit povstání proti císaři.

Také se nesmí u budovy otevřít venkovní vrata, co jsou dále od kostela. Když to někdo udělá, vždy je potrestán.

Jednou dvě děvčata, která na radnici uklízela, však na rady nedala. Chtěla se přesvědčit, co je na všech těch vyprávěních pravdy. Potají vzala klíč a vypravila se v noci se svými chlapci k vratům. Když je po dlouhé době konečně otevřeli, zavál na ně ledový vítr, a ten první, co otvíral, dostal takové dva pohlavky, že zůstal ležet a nemohl se ani hnout. To jim stačilo. Od té doby už to nikdy znovu nezkoušeli.

Jiní vyprávěli zase o tom, že když prý měl někdo z osazenstva radnice zemřít, tak z krásné chodby, která se otáčela kolem zahrádky, byly slyšet těžké kroky. Potom z ní vyšel veliký muž ve starodávných šatech. Byl tuze silný, takový strašně mohutný a šel, jako by měl nohy z kamene. Jeho kroky jen duněly. Pochodil nádvořím a někdy nahlédl i do okénka vrátnému. Pak se zase vrátil nazpět do chodby a tam kdesi zmizel.

Úředníci také věděli, že v určité listopadové dny nikdo nesmí zůstat v kancelářích po šesté hodině večer. Běda tomu, kdo se opozdil. Něco neviditelného začalo chodit po místnostech, shazovalo na zem ze stolu papíry a z věšáků klobouky. Ozývaly se strašidelné zvuky a naříkání, i dveře se samy otvíraly.

Povídalo se toho dřív hodně, ale dnes už se na to zapomíná.