Masarykův okruh
z historie GP Brno

Rychlá kola nové okno měla v Brně nové okno od nepaměti výsadní postavení, a tak nebylo divu, že po závodech Brno-Znojmo a závodech do vrchu mezi Brnem a Soběšicemi, státní orgány rozhodly vybudovat nový závodní okruh právě v moravské metropoli.

masarykův okruh

Trať, jejímž vzorem byl německý silniční okruh v Nürburgringu, vedla obcemi Nový Lískovec, Bosonohy, Žebětín, Kohoutovice a brněnskou městskou částí Pisárky, a měřila na dnešní poměry neuvěřitelných 30 km.

První sportovní klání se na okruhu pojmenovaném po našem prvním prezidentovi uspořádalo už roku 1930. Zajímavostí je, že se závody až do r. 1948 jezdily obráceným směrem, startovalo se z Bosonoh směrem k Lískovci.

V poválečném období nové okno přitahovaly fanoušky motorismu do Brna hlavně dvě sportovní události: na jaře v květnu to byly závody cestovních vozů a formulí, a v létě pak srpnové mistrovství světa motocyklů a sajdkár (to se ale jezdilo až od roku 1965, předcházejích 15 let bylo ve znamení pouze mezinárodních závodů).

Na asfaltovém povrchu starého Masarykova okruhu soupeřili závodníci světově zvučných jmen, z motocyklových závodníků to byl náš Gustav Havel, Britové Phil Read nové okno a Mike Hailwood, Venezuelan Johnny Ceccotto nové okno, a hlavně náš František Šťastný nové okno, kterému ani ocelovými hřeby sešroubované kosti nebránily v tom, aby sváděl v r.1968 s Giacomem Agostinim nové okno (15ti násobným mistrem světa) souboje na ostří nože. František tehdy nakonec obsadil 3. místo, a závod třídy 350 vyhrál božský "AGO".

Vypráví autor tohoto webu: Když Franta Šťastný, závodník, kterému se podařilo stát se legendou již za svého života, bohém a vynikající vypravěč, ukončil svoji sportovní kariéru, objížděl kluby v republice, které byly vždycky plné jeho vděčných příznivců. Osobně jsem na jednom takovém setkání s ním byl, bylo to někdy kolem roku 1970 v Děčínském klubu firmy DESTA, kde jsem zažil neopakovatelný večer. Franta na něm mj. hovořil o své účasti v závodu Tourist Trophy nové okno na ostrově MAN. V mlze tam při velké rychlosti nezvládl zatáčku, a "narovnal" motorku tak, že se mu podařilo projel zavřenými vraty do nějakého dvorku. "Bum, bác, ležel jsem a bylo to! Ani jsem překvapeným majitelů nestačil říct dobrý den!" To byl Frantův humor, a my jsme při něm řvali smíchy, i když z těch pádů, které popisoval, šel někdy lehký mráz po zádech. Poměrně často přidával k dobru, že kdyby se sečetly všechny hodiny po které byl v bezvědomí, poskládal by z nich možná celý jeden den. Kuriózní nehodu zažil v Německu, kde mu při 140 km rychlosti vběhl před motorku na závodní dráze pes...
Co já vím, takové příhody se stávaly i v Brně, že se přes závodní dráhu přehnal nějaký ten zmatený zajíc, samozřejmě že za nadšeného veselí všech diváků; naštěstí se podobná extempore vždy obešla bez pádů a zranění jezdců.

Frantovo jméno bylo od začátků jeho kariéry spojeno se značkou JAWA. Ta měla velice dobrý zvuk, srovnatelný ze značkou Honda nebo Yamaha, a nebýt smrti jejího továrního jezdce Billa Ivyho nové okno (v r.1969, týden před GP Brna), kterému se v tréningu zadřel motor a jeho motorka ho katapultovala ze sedla, kdo ví, kam by to až v silničních speciálech dotáhla!

Co se týče automobilových klání, v jejich počátcích se v Brně obzvlášť proslavili Louis Chiron (ještě dodnes se v Brně o někom, kdo dobře řídí, říká, že "jezdí jako Širon"), Hans von Stuck, Bernd Rosemeyer nové okno, Rudolf Caracciola nové okno, Tazio Nuvolari nové okno, a nebo Nino Farina nové okno (po něm nesla jméno jedna z nejznámějších zatáček starého okruhu); mnohem později Rakušan Niki Lauda či Němec Jochen Mass, o kterém se říkalo, že zavinil smrt dalšího výtečného jezdce - R. Petersona nové okno), pozdější závodníci seriálu F1.





Závodníků, kteří se ukázali v Brně a později přesedlali do formule 1, se objevilo víc: jezdívali jak v "cesťácích", tak v monopostech "Junior" a nebo "F3", za všechny ty slavnější by se slušelo připomenout jméno Jochena Rindta nové okno, mistra světa F1 in memoriam, který tragicky zahynul v italské Monze. Jenže čas pádí jako splašený kůň, a kromě motoristických nadšenců jeho jméno už pomalu nikomu nic neříká.

V motorkách se tehdy závodilo v dnes neznámých závodních třídách 50ti a 350ti ccm. Je to k nevíře, ale motocykly o nejmenším objemu válců dosahovaly na rovinkách téměř 200km rychlosti. A třistapadesátky se maximální rychlostí zase nelišily moc od dnešních pětistovek.

Vypráví autor webu: Do roku 1975 se jezdci řítili po poměrně úzké asfaltce brněnského okruhu, v porovnání s ní připomíná šířka současné dráhy několikaproudou dálnici. Dosud mám v živé paměti pisáreckou pravoúhlou zatáčku, do které se závodníci dostávali po ostrém sjezdu ze starých Kohoutovic, aby jí hned "řízli" doprava nahoru kolem myslivny, hluboce zakloněni k řidítkám svých motocyklů, a za řevu motorů a vůně spáleného ricinového oleje vedli kola svých strojů těsně kolem vysokých obrubníků, a ještě se v té rychlosti stačili občas pootočit za sebe, aby si zkontrolovali odstupy od svých pronásledovatelů!

Takovéto závody musely každoročně přitáhnout ohromné množství diváků, a výjimkou opravdu ani nebyly statisícové návštěvy, i když mnozí z návštěvníků se pro spojení alkoholu, horka a nevyspání, jejich konce nedočkali. Mezi ně patřili hlavně naši "halasní" přátelé z NDR, neznaje úskalí našeho dobrého pivka - v množství větším než malé - vypitého ...

Bezpečnost jezdců a diváků tehdy byla dost sporadická. Leckde chyběla svodila a silnici od diváků oddělovaly pouze natažené umělohmotné pásky, unikové prostory prakticky žádné. Jediným bezpečnostním opatřením byly balíky slámy, kterými byly obklopeny všechny sloupy, lampy i vyčuhující nároží obytných domů. Občas se stalo, že někdo z opilých návštěvníků hodil svůj kelímek od piva na závodní trať, horší bylo, když dostal nápad přeběhnout ji během závodů.
Na starém okruhu tak docházelo k smrtelným nehodám a nebylo jich zrovna málo.

Například v r. 1949 došlo ve Farinově zatáčce při závodu automobilů k vylétnutí Farinova maserati mimo trať, a k střetu jeho vozu s pořadateli a diváky. Dva z diváků později v nemocnici na následky zranění umírají. (11. min. následujícího videa)
Další rok se Farina stává prvním mistrem světa Formule 1.





Vypráví autor webu: Farinova zatáčka měla své kouzlo: sedělo se na mírném přírodním svahu pod lesem (podobném jako v zatáčce u Pisárek), a člověk měl před sebou jako na dlani dlouhé stoupání rovné silnice, která v kopci končila levotočivou zatáčkou. Když se z chraplavých amplionů rozmístěných podél trati ozvalo první zaburácení motorů ze startu v Bosonohách, netrpělivě jsme se po několik dalších minut dívali dolů do zatáčky, kdy se z ní konečně vyřítí první vůz. Sledovat hodinky bylo zbytečné; závodní pole předcházel takový řev motorů, že z něj šla husí kůže a mrazení po celém těle. Jakmile začaly vstávat přední řady diváků, věděli jsme, že jsme se dočkali. Za ohlušujícího pískotu a mávání všech se smečka strojů prohnala kolem nás, auta těsně nalepena jedno na druhém, k další zatáčce "u lomu", která se projížděla za skřípění gum a brzd mnohdy jen po třech kolech. Když se celé startovní pole přehnalo, byl čas na dohady, jestli v té rychlosti naše mávání jezdci vidí, a nebo jestli nás vnímají jen jako barevnou šmouhu podél trati.. :o) To byla chvíle skočit si pro klobásku s chlebem, a nebo pivko, zmrzlinu nosili prodavači mezi diváky. (V této souvislosti připomínám, že na nové trati je alkohol zakázán, a dokonce je omezeno množství nealkoholických nápojů na půl litru na osobu!)
Dnes už svah zakryl les a neobvyklé ticho vůbec nenasvědčuje tomu, že se tu kdy závodilo i umíralo. Tento úsek trati byl totiž také poznamenán několika smrtelnými haváriemi: v r.1956 došlo při závodech třídy 250ccm a 500ccm k smrtelnému zranění Hanse Baltisbergera a Michela Moutyho. O rok později na okruhu zemřel po havárii při tréninku třistapadesátek Švéd Lunberg.

V roce 1965 byla vypuštěna z trati část vedoucí Žebětínem. Zkrácený okruh o nové délce 14 km si ale vybíral další lidské životy. K tragickým událostem patřila smrt spolujezdce v kategorii sajdkár, který zahynul po nárazu do sloupu lampy v Novém Lískovci - na rok si už nepamatuji. V r. 1972 došlo k tragické nehodě Itala Rinaldiho, který ve své alfě dostal při sjezdu k cílové rovince na mokré (a nerovné) trati aquaplaning, a s neovladatelnou červenou alfa romeo přitiskl ke kontrolní věži traťového komisaře. Oba dva nehodu nepřežili.

Za komunistů se samozřejmě o těhle věcech moc nemluvilo, bylo by to bráno jako selhání pořadatelské služby, kterou kromě AMK ČSSR vykonávala i naše lidová armáda.

Snížení rizika nehod přineslo až další zkrácení tratě, kdy byl zrušen nebezpečný průjezd Kohoutovickým údolím a riskantní série zatáček v Novém Lískovci. Z Kohoutovic se jezdilo po přivaděči k dnešní D1 kolem tzv. kohoutovické "nálevky" , která je jednou z významných dominant Brna. Trať od roku 1975 měřila necelých 11 km.

S nárůstem rychlosti závodních motocyklů a aut, ale hlavně kvůli požadavkům na zajištění větší bezpečnosti jezdců a diváků bylo koncem 80. let 19. stol. rozhodnuto o výstavbě nového okruhu. Navíc, moderní okruhy v té době už přeci jen vypadaly jinak a měly vybavení na mnohem vyšší úrovni. Projekční vývoj Masarykova okruhu byl zadán Ing. J. Suchému. Myšlenka vybudovat závodní okruh zrovna v místech, kde se Mrštíkův Ríša s Helenkou domlouvali na svých milostných schůzkách, tj. v lesích "Pohádky máje" u Ostrovačic, které se táhnou až k hradu Veveří u brněnské přehrady, se u veřejnosti zprvu nesetkala s nijak pozitivním ohlasem. Teprve garance stavitelů na zalesnění jiných částí města Brna výrazně pomohla realizovat zamýšlený projekt,

Okruh zbudovaný v letech 1985 až 1987 byl od samého počátku koncipován i pro pořádání závodů formule F1. Jenže v kolotoči F1, krom politiky, hrají důležitou roli peníze, a tak Brnu "ef jedničky" sebrali před nosem Maďaři.

Nový brněnský okruh hostil první závod v roce 1987; a od té doby se na něm vystřídala celá řada hvězdných jmen: Tony Mang, Wayne Gardner, Alex Criville, Kevin Schwantz, Wayne Rainey, Massimiliano Biaggi, Michael Doohan, Alex Criville, Loris Capirossi, Luca Cadalora, Marco Melandri a hlavně "doktor" Valentino Rossi; a pak také celá řada dalších a dalších jmen, která už ale zapadla v zapomnění, neboť "druhá místa se nepočítají".

Od roku 1993 se tradiční název "Grand Prix Brno" mění na "Grand Prix České republiky".

Podle mnoha světových jezdců dodnes patří brněnský okruh mezi nejkrásnější na světě. Jenže k čemu by byl hezký závodní areál, kdyby se po něm proháněli pouze jezdci ze zahraničí?

Naštěstí po dlouhé řadě českých závodníků padajících v první zatáčce, a startujících na "závodních" strojích, kterým selhával motor ihned na startu, a nebo v průběhu prvních kol, máme opět svá "želízka v ohni". Jsou jimi nové hvězdy našeho motosportu Lukáš ("Lukin") Pešek a Karel Abrahám ("Abaja") nové okno.





Foto z Grand Prix: závod nové okno .



Doslov

V ten samý den, kdy vyšel tento článek, přišel od brněnského spisovatele Anquetila nové okno pěkný mail; vrací se v něm svými vzpomínkami do let, kdy starým brněnským okruhem burácely motory. Uvádí v něm s neuvěřitelným citem pro detail spoustu zajímavých postřehů, a současně v něm opravuje některá nepřesná tvrzení.

Ahoj Inko,

omlouvám se, že ti do toho kecám, ale máš tam pár nesrovnalostí...

Jako rodilej jundrovák jsem chodil rok co rok na „jedenáctku“ (=11.km starého, ještě 17-km okruhu, do míst mezi lom a kohoutovickou hájenku). Pamatuju celou historii „Masecu“ od r.1955, kdy pětikila vyhrál Australan Keith Campbell, další 2 roky, 1956 a 1957 sympatickej rakouskej mlynář Gerold Klinger, než mu za obrovskýho řevu diváků, další, 3.rok vyrval prvenství celým Brnem nenáviděný Dickie Dale. To se psal rok 1958 a tím rokem počínaje, už podle nových předpisů FIA, musely už být přední kola venku = mimo kapotáž.

Sajdy byly vždy v popředí strhujícího zájmu všech diváků, nadchl hlavně bájný Švýcar, Florian Camathias (spolujezdce mu dělal Cecco, později Fell). Měl silné dioptrické brýle jak spodek od kriglu a překvapivě tu sedlal i sólo motocykl - ve třídě 125ccm. A docela jsi zapomněl zmínit se i o smrtelné havárii sajdkáru Francouze Jacquese Driona s Němkou Inge Stoll, kteří se zabili v pravotočivé houpačce při vjezdu do lesa z plání od Žebětína, asi 200m před navázáním na úsek tzv.staré dálnice (kudy později vedl zkrácený okruh). Rok si už ale nepamatuju, bylo to někdy v letech, co se pod Farinkou zabil Hans Baltisberger.

Pamatuju si na ty nádherný, ještě celokapotovaný stroje NSU Sport-Max, byly s oslnivě stříbrnou kapotáží a sedlali je němečtí tovární jezdci, Horst Kassner a už zmíněný H.B.. Hansie vedl, ale Horst mu škaredě dejchal na krk. Jeli od Žebcu a po minutí dálnice následuje pod Farinkou mírná levotočivá zatáčka. Najednou lese pod lomem začalo pršet a právě v těch místech, kde suchá vozovka se rázem měnila v mokrou, Hans, který to nemohl tušit a pod rukou se ohlížel zpátky na Horsta, jak je daleko, vtom vjel na čerstvě mokrou vozovku a dostal ten smrtící smyk… Narazil hlavou přímo na pařez na kraji lesa a byl na místě mrtev…

Traduje se, že Švéd Lunberg spadl nahoře, v levotočivé zákrutě, než se klesalo do Žebca. Normálně si sedl na trávu vedle svého havarovaného stroje a krátce přihlížel tréninku. Pak se rozhodl sundat si přilbu a náhle padl mrtev k zemi, prý měl prasklou lebku a jenom helma mu ji držela pohromadě…

Zapomněl jsi docela i na dalšího závodníka, který tu položil život na oltář rychlosti. Na témže typu stroje, na němž se zabil čerstvý fabrický jezdec Jawy a světové eso Bill Ivy, se zabil ve vjezdu do pravotočivého stoupání na Veselce, skvělý československý závodník - František Boček bylo to 21.7.1969... Znával jsem se s ním osobně z výstecu, kde se jezdil okruh ve tvaru bumerangu od vyhlídkové věže kolem „Áčka“ k pavlionu „B“, kde se otáčel a souběžnou stopou vedl zase zpátky. Osobně jsem se znal i s Gustavem Havlem, nebyl sice tak zábavný, jako Franta Šťastný, ale velmi skromný, drobné postavy a nenuceně se zpovídal, kudy a jak najíždí do Farinky, překvapila mne tehdy poměrně nízká nájezdová rychlost, Gusta mi říkal, že asi jen 60km/hod. Ale samo sebou, pak to sklopil a jel ke křížku, co to dalo… (Havel se pak zabil cestou do práce na docela normální motorce)

Přísahám, že to píšu z placu a čučím, co všechno si pamatuju, i starýho Vitvara a prcka Paruse. Jako kluk jsem kdysi měl všechno chronologicky nalepený v sešitech, „sbíral jsem závodníky“, jak říkala moja maminka, a krom VC ČSR jsem tam měl i všechna mistrovství světa i s Frantovejma úspěchama ve světě, kterýmu tehdá bezkonkurenčně kralovaly stroje z italské fabriky na helikoptéry MV Agusta. To bylo za hlubokejch komančů, kdy se v domácnostech teprv objevovaly první televizory. Jedinej přenos z MS rychlých motorek bejval v ČST dycky akorát z východoněmeckýho Sachsenringu. A to si piš, že my, motorističtí fandové, jsme se na to s klukama těšívali celej boží rok a upalovali pak v „den D“ i se svejma štokrlatama k nějakýmu Kratochvílovi, jedinýmu chlápkovi v širokým okolí, kterej měl už doma televizi…

A taky jsem v těch sešitech měl nalepený mistrovství republiky - jezdili jsme s klukama na „Hornickou rubačku“ do Rosic, mašiny tam ve zlomu stoupání v lese od nádraží dokonce SKÁKALY A LETĚLY LUFTEM DOBREJCH 15 - 20 METRŮ !!! Někdy v těch letech se někde jinde na mistráku zabil i skvělej mistr rychlejch kol Jirka Koštíř… Ale znáš to, jaxem byl na vojně, mladší brácha celej ten můj poklad někomu dal, doprdele… Škoda, byly tam výstřižky s fotkama z novin a Světa motorů, i všechny programy (dokonce i jeden program až z předválečnýho Masecu), plakáty, vstupenky i kousek negativu, na kterým byl ten bájnej Australan Campbell v pětapadesátým… Kurva, to už je let…

A vidíš, Inko, já ti původně chtěl psát jen kvůli tomuhle: Píšeš, okrem iného (3.odstavec): …Ital Johny Johnnyho ??? - kdo to je? Zhola nic mi to neříká! Nemá to bejt Johnny Ceccotto z Venezuely?

No jo, Už mlčím a přeju ti příjemnej podvečer!

Anquetil

P.S. Ještě bych zapomněl - pamatuju nástup japonských strojů na rychlý silnice, prvně přišly Hondy a jejich start byl úděsnej a přímo raketovej! Jely okamžitě naplno a měl jsem i pár fotek ze startů, kde jezdec se křečovitě drží rukama řidítek a tělo a nohy mu jak prapor plápolají za strojem… Pravej kaskadérskej mistr v takových startech byl Tom Philips, bohužel později dost ošklivě zahynul na britské TT na ostrově Man. O tom těžkým okruhu víš od Franty svý, Tom tam havaroval a motocykl ho přibil na skálu…

ad mail2 nebo3,4?:

..jen ještě pro jistotu, jak je to s těmi zatáčkami na starém okruhu:

od Žebetína se silnice vlnila mezi poli
a při vjezdu do lesa byl klesák s houpavou pravotočivou zákrutou
tam se zabili sajdkáristé Francouz Jacques Drion i se svou spolujezdkyní Němkou Inge Stoll
bylo veřejným tajemstvím, že je to milenecký pár
silnice pak mírně stoupala až do svého vyrovnání při přejezdu Hitlerovy dálnice
následovala rovinka s mírnou, levotočivou zatáčkou, kde se zabil Hans Baltisberger
od té mírné zatáčky silnice už pořád stoupala až k hájence
levotočivá je Farinka
jako esíčko následuje pravotočivá a hned po ní levotočivá "U křížku"
pak mírná levá
pak nekonečná pravá zatáčka u lomu, čímsi podobná italské Parabolice
mírná levá
táhlá pravá kolem hájenky
a jsme na horizontu
následuje klesání do starých Kohoutek...

omlouvám se za přílišné detaily,
znám ten okruh nazpaměť jako svý boty,
jako cyklista jsem na něm trénoval a projel jsem ho nesčetněkrát
a jako fandové, až je to k nevíře, jsme ho před závody někdy prošli i celej pěšky, koukali jsme hlavně na povrch = hrubozrnný asfalt, který se v některých klíčových zatáčkách vždy před Velkou cenou, zpravidla dělával nový...

A proto se nediv, že si to tak pamatuju, i když jsme tam už léta nebyl

Anquetil

(Mouty Michel, Francouz, se zabil v levotočivé mírné zatáčce nad houpačkou, kde se zvedala vozovka zas vzhůru u hospody - nad nedávnou smyčkou busu, tehdy tam nebyly domy, ale pole a třešňová alej kolem silnice. On narazil hlavou přímo do stromu a zemřel prakticky ihned. Byli jsme se tam pak podívat a ještě dlouho po závodech tam byla velká kaluž krve....)

A.

Copyright © 2017, Jindřich Bíža
mail na autora webu   email

„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jan Werich