Neštěstí na Dyji 1936
Tragický konec školního výletu

Rok před úmrtím našeho prvního prezidenta, T. G. Masaryka, se na řece Dyji u obce Nové Mlýny stala tragédie, nemající v celém světě obdoby. V říčním proudu, který posílila jarní bouřka, se zde utopilo na několik desítek malých dětí ze školy z nedalekých Rakvic.

pomník obětem neštěstí na Dyji

Místo, kde stával tehdejší převoz (mapa)

Koncem května roku 1936 se vydali učitelé s dětmi na školní výlet, při kterém se měli přeplavit na vorech přes Dyji u obce Nové Mlýny. Společně se školáky najel na vor i vůz tažený koňmi. Uprostřed řeky se koně splašili, a způsobili jeho převržení. Mnoho dětí, které spadly do vody, neumělo plavat; z téměř stovky malých školáků jich třetina utonula.

Na památku obětem neštěstí (matrika) nechal T.G.Masaryk postavit žulový pomník, který nese datum 26.5.1936 a jména všech 31 utonulých dětí. Dnešní fotografie z míst, kde došlo k tragédii

TGM neměl "komunism" rád, a obráceně, poúnorový režim neměl zase v lásce TGM, a proto stál pomník celá léta stranou očí veřejnosti před objektem čerpací stanice, ukryt v keřích zlatého deště a několika vzrostlých tůjí. V roce 2006 byl pomník přemístěn zpět k řece...




„Maminko, tatínku, sbohem…“ hlásal velkými písmeny vysázený titulek první strany Moravského slova ze středy 27. května 1936. Byla to údajně poslední slova o život zápasící malé Lidušky Lukešové z rakvické obecné školy k zoufalým rodičům na břehu rozbouřené Dyje v hrůzných minutách úterního pozdního rána 26. května 1936.

31 mladých životů pohltila toho dne řeka, která byla a je chloubou jižní Moravy. Tehdy plná romantických zákoutí, strmých skal na lesnatých pobřežních stráních, mocná a pyšná mezi poli a loukami lemujícími její břehy, vzala si oběť, jakých jen málo zaznamenává lidská paměť.

Majestátní, prosluněná Pálava, dodnes vábící stovky a tisíce turistů, očekávala téměř již letní den i školní výlet žáků Obecné školy z Rakvic. Dne 26. května 1936 po 8. hodině ranní, odjíždělo od rakvické školy osm za sebou jedoucích vozů, tažených páry koní rakvických sedláků, vezoucích na všemi očekávaný výlet na nedalekou, ale pro většinu dětí neznámou Pálavu, tři třídy obecné školy - dohromady 95 dětí. Výprava vedená učiteli Stanislavem Novotným, Bohumilem Horňanským a Zdenkou Žákovou měla před sebou zhruba 12km cesty a včetně osmi kočí čítala 106 osob.

Vycházeje ze skutečnosti, že pamětníků ubývá a vzpomínky blednou, navštívil jsem některé z nich, dodnes žijící a společně jsme zavzpomínali na tuto, tehdy i v zahraničí otřesivší tragédii. Autentické vzpomínky dnes jiţ 84-letého Květoslava Štefky žijícího v Brně-Bystrci a i přes svůj věk stále aktivního tenisty, 83-letého, vitálního Karla Vranovského z Rakvic, 83leté Marie Sladké bydlící v Břeclavi a 83-leté Vlasty Oslzlé z Rakvic, rovněž stále čiperné stařenky, s níž jsem si připil na zdraví „rakvickým bílým“, se pro mě staly cenným dokumentaristickým materiálem. Povídali jsme si nejen o pro ně stále neurotizujícím zážitku z května 1936, ale o životě vůbec.

V brněnské Moravské zemské knihovně jsem se zahloubal do více než 100 čísel Moravského slova (období květen – září 1936), které nešťastný případ sledovalo a zjišťoval v konfrontaci s autentickými výpověďmi pamětníků, co psaly o události tehdejší noviny. Neopomněl jsem ani pamětníky z od Rakvic nedalekých Staroviček – tetičku Habrovcovou a strýčka Úlehlu, k ohlášené návštěvě pana Hübnera již bohuţel nedošlo.

Za Novými Mlýny nebyl přes Dyji most a přepravu na druhý břeh obstarával převozník Leopold Schuster s manželkou Terezou. Osudná pramice patřila mlynáři Josefu Veverkovi. V kraji pod Pálavou se říkávalo, že „Dyje mívá sedm mladých“ – 7krát do roka se rozběsní a rozvodní. V místě tragédie byla Dyje široká asi 25m a její hladina byla v té době 1,5m nad normálem, což představovalo 6–7 metrů vody. Při pohledu na prudký proud do žluta zbarvené Dyje zůstaly děti dle výpovědi pamětníků zaražené a jako by něco zlého tušily. Krčily se na přístavním můstku a bály se nasednout.

První převážený vůz jel skoro prázdný, odvahu dostalo jen sedm dětí – mezi nimi i již vzpomínaný Karel Vranovský. Snad proto, že ve voze byli zapřaženi jejich koně. V té chvíli ještě nevěděl, že se z druhého břehu stane snad jediným, kdo hrůzné divadlo detailně uvidí od začátku do konce. Druhý vůz čítal 15 dětí. Tyto první dva vozy byly přes Dyji převezeny bez zjevných potíží. Zbylé děti na břehu čekající na převoz se postupně zbavily strachu a samou nedočkavostí se jich na osudnou třetí jízdu nahrnulo na pramici a vůz 49. Pramice byla příliš zatížena a jak říká, mimo jiné, vyšetřovací spis četnické pátrací stanice v Brně, do něhož jsem měl moţnost nahlédnout:„Převozník a učitelé nezvládli situaci“.

Dva chlapci, mající zlé tušení,v poslední chvíli z pramice vyskočili ještě u můstku, kde bylo vody po pás a zachránili si tak vlastně život. Dřevo bočnice prámu bylo vyhnilé, děravé dno bylo ucpané hadrami, jak to dokumentují detailní snímky četnické pátrací stanice coby přílohy vyšetřovacího spisu. Vodu prosakující do pramice převozník Schuster v případě převozu rakvických dětí nevyléval tak, jak to měl přikázáno po každém převozu. Děti bojící se neklidných koní, kteří z leknutí ze stále přibývající vody couvli, nahrnuly se do zadní části pramice. Zhruba 10m od můstku se pramice silně naklonila dozadu a ač tvořena z těžkých dubových fošen, se v proudu Dyje rozpadla a koně zmizeli i s rozpadávající se pramicí plné zoufalých dětí v chladné vodě nezkrotné řeky.

Vůz, který byl v osudné chvíli na pramici, kočíroval 25-letý kočí František Belech z Rakvic, na voze byli i oba učitelé – Novotný a Horňanský. Silný proud odnášel bezbranné děti od místa neštěstí ke 150 metrů vzdálenému splavu. Koně připoutaní držáky a pobočáky nemohli vyplavat. Čeledín Belech sám zachránil několik dětí a nakonec se vrhl do vody ve snaze přeřezat koním popruhy, aby mohli vyplavat. Byl však kopnut zoufale se bránícím koněm, omráčen a zůstal pod hladinou. Další čeledín Holešínský skočil do běsnící Dyje, rovněž zachránil několik dětí, ale byl udeřen trámem z pramice do hlavy, utrpěl otřes mozku a musel být z vody vytažen. Zrovna tak v roli zachránce byl i učitel Novotný zachránivší i svou dceru Blanku, dnes žijící v Praze.

Dílo zkázy dokonal již zmíněný hučící, 1,5m vysoký a 40m široký, dnes již neexistující splav, kde navíc 8m široký náhon nedalekého mlýna bránil zachráncům ke splavu se dostat a zachraňovat nebohé děti. Na místě neštěstí byl okresní soudce dr. Nárožný z Hustopečí, který si okamžitě vyžádal od Státního zastupitelství v Brně povolení k zatčení převozníka Schustera.

Ten byl posléze propuštěn a dál se o jeho osudu neví. Přítomný zaječský lékař dr. Beneš oživoval zachráněné. Na místo se dostavila soudní komise z Hustopečí, důstojníci ženijního pluku a divizní generál Hasal z Brna, vojenský oddíl ţenistů z Břeclavi, který tam byl zrovna na cvičení a byl povolán k místu neštěstí. Na břehu Dyje byly instalovány čtyři 500W reflektory napájené agregátem a po celou noc hasičské sbory ze širokého okolí prohledávaly vodu a hledaly utonulé děti. Přítomni byli i četníci z celého kraje, Brněnská četnická pátrací stanice a okresní hejtman z Hustopečí dr. Drábek.

První pohřeb se konal již 28. května odpoledne – rakvické děti nazdobily kytičkami rakvičky svých nevinných kamarádů a když po církevních obřadech u rakví položených před kostelem zazpívaly „Letěla bělounká holubička“ a „Tiše spi miláčku věčný svůj sen, však jednou nadejde shledání den“ – ani jedno oko z 5 000 účastníků pohřbu nezůstalo suché.

Do té doby bylo vyloveno z 31 dětí pouze 11. Další pohřby se konaly 30. května a 3.června, kdy již znetvořená těla utopených dětí vyplavala po 5-6 dnech sama. Stále rozbouřená Dyje nevydala ještě dvě děti. Předposlední oběť rakvické tragédie objevil odplavenou 6km od místa neštěstí v křoví rybář. I přes usilovné pátraní stále nebyla nalezena poslední oběť – až po více než třech měsících bylo nalezeno torzo dětského tělíčka, ruka Boženky Pešové. Dyje ji vylila na lukách, rovněž daleko od místa tragédie.

Učitelé doprovázející nešťastný výlet byli Zemskou školní radou z Rakvic přeloženi. Ministerstvo školství v důsledku rakvické tragédie vydalo Výletní a vycházkový řád pro zvýšení bezpečnosti dětí na školních akcích. Neštěstí otřáslo i zahraničním tiskem, zejména vídeňským, konaly se sbírky na pomoc postiženým rodinám.

Všech 31 dětí odpočívá na zvláštním pietním místě rakvického hřbitova. Jsou tam pohromadě jako kdysi na 8 vozech vezoucích je na osudný výlet. Na symbolu tragédie v podobě z vody čnějící ruky v průčelí pietního místa je napsáno – „Ztratily se jako rosa na květu – 26.5.1936.“ Z tvářiček na fotografiích vyzařuje nevinnost a z očí otázka „Proč?“ vtesaná do většiny z pomníčků.

Pietně jsem postál i u rakvické školy s bronzovou deskou se jmény utonulých dětí, jakož i o pár kilometrů dále – u místa tragédie s Masarykovým pomníčkem z roku 1938. Díval jsem se na dnes již klidnou, romantickou Dyji, která si před lety vyžádala tak krutou oběť.

Po zčeřelé stříbřité hladině běžely studené vlnky lužní krajinou a vidiny dětských tváří jakoby vystupovaly na hladinu, pod níž kdysi nechtěně ležel ukryt nejdražší poklad mateřských srdcí. Všechny jsem je pozdravil kytičkou sedmikrásek ze starovičské zahrádky vhozenou do tiše plynoucí Dyje.

Nedaleké Starovičky rakvické neštěstí těžce nesly. Moc se o tom v dědině mluvilo. Dnes již 89-letá stařenka Habrovcová často vzpomíná, jak s kamarádkami byla na pohřbu. Dříve často jezdívala i na rakvický hřbitov. Rovněž starovičtí školáci se hromadně pod vedením Marie Plockové, tehdy pověřené vedením školy, pohřbu zúčastnili. Pan František Úlehla se jako 15-letý byl pěšky podívat na místo neštěstí – kvůli policejní uzávěrce se však do bezprostřední blízkosti nedostal. Pan Oldřich Hübner mně již nestihl nic povědět.

Z 95 dětí - výletníků jich dnes žije 8, včetně 3 dětí z 16 zachráněných ze spárů zběsilé Dyje - jsou to Marie Sladká v Břeclavi, Blanka Novotná v Praze a Vlasta Oslzlá v Rakvicích. Vzpomínky je stále tíží a jak sami říkali, s postupujícím stářím o to více. Bylo to pro ně celoživotní trauma, celý život je provázejí noční děsy. Při vzpomínání i pak při loučení jsme se obě strany neubránily slzám. Všichni vroucně denně děkují Bohu za záchranu.

Zdroj:
PhDr. Ladislav Valihrach květen 2009 (z www.starovicky.cz)



Zůstala jen vzpomínky a smutná básnička...

Zrádná Dyje

Teče voda, teče, přes kameny hučí,
kdo plakat neumí, bolest ho naučí.
Na moravské Dyji, sluníčko nesvítí,
voda tam pohřbila, nejkrásnější kvítí.

Školní děti z Rakvic, vyjely na výlet,
na velké pramici, chtěli tu Dyji sjet.
Pramice prastará, nákladu nesnesla,
a uprostřed řeky, náhle ke dnu klesla.

Nejedna dívenka, zoufale volala,
pomozte, rodiče, bych neutonula.
Šestatřicet dětí, se tam utopilo,
tatíčka, matičku, víc už nespatřilo.

Na hřbitově leží, u rodné vesničky,
na hroby padají, matčiny slzičky.
Matčiny slzičky, a otců krutý žal,
proč nám je zlý osud, proč nám je jenom vzal.

Smutno je ve škole, prázdno je v lavicích,
přesmutno v moravské, vesničce Rakvicích.
Smutně šumí lesy, v dáli zvonek bije,
vítr tiše houpá, vlny zrádné Dyje...

Nebylo to jediné velké neštěstí, které se na břeclavsku odehrálo v první polovině 20. století - před touto děsivou událostí, ale i po ní, zažili obyvatelé Podivína, Zaječí a Šakvic sérii vlakových neštěstí, z nichž dvě patří (z hlediska počtu obětí a zraněných) k těm nejtragičtějším u nás. Více informací o těchto událostech naleznete zde.

Copyright © 2017, Jindřich Bíža
mail na autora webu   email

Flag Counter

„Láska vdaných žen je nejcennější na světě, manželé o tom ovšem nevědí.“ Oscar Wilde