Právo útrpné na Moravě

Hrdelní právo - popravy a tresty: I. všeobecná část

Již ve 13. století měla "práva meče" jak královská města, tak i některé feudální vrchnosti.

V roce 1237 získala hrdelní právo Roudnice nad Labem (od Václava I.), v r. 1261 městečko Přelouč, v r. 1295 Police nad Metují a v r. 1299 Třebenice.

Vývoj hrdelního práva královských měst vyvrcholil v předhusitské době v r. 1337, kdy král Jan Lucemburský vydal několik listin, ve kterých udělil městům hrdelní pravomoci s výhradou některých těžkých zločinů. Feudální vrchnosti (církevní a světské) stíhali trestné činy směřující proti jejich bezprostředním zájmům a postih dalších trestných činů svěřovaly poddaným měšťanům.

Královská města měla poměrně samostatné soudy, ale v poddanských městech byly tyto orgány závislé na vrchnosti a jejích úřednících.

Představitelem hrdelního soudnictví byla v královských i poddanských městech městská rada - řídila se jednak obecnými právními předpisy, jednak vrchnostenskými instrukcemi. Rada vystupovala jako celek na počátku soudního procesu a na jeho závěru.

U výslechů byli pouze někteří její členové spolu s rychtářem a ti pak výrazně ovlivnili vynesení rozsudku v "plné radě", jejíhož zasedání se v poddanských městech zpravidla účastnil zástupce vrchnosti. Celý průběh procesu zaznamenával městský písař.

Městský rychtář ohledával místa trestných činů, sledoval a zajišťoval provinilce, zodpovídal za jejich věznění, účastnil se výslechů a exekucí a sám mohl soudit drobné žaloby, urážky na cti apod. Jemu byl podřízen biřic (říkalo se mu také právní posel či šatlavní hospodář) a ten pečoval přímo o vězně.

V prvých desetiletích pobělohorské doby došlo k dočasnému úbytku hrdelních soudů, ale v průběhu druhé poloviny 17. století jejich počet opět roste.

Od sklonku 17. století zesílil vliv krajských hejtmanů, kteří měli dohlížet na bezpečnost regionu, konat předběžná vyšetřování, navštěvovat krčmy a jiná podezřelá místa i žaláře, zatýkat zločince, zjišťovat, jestli vrchnosti nepřechovávají cizí poddané. Jejich povinností bylo stíhat zloděje, vrahy, žebráky a romské kočovníky a organizovat proti nim rozsáhlejší policejní akce.

V roce 1707 byl vyhlášen hrdelní řád Josefa I. (Constitutio criminalis Josephina) - nadále měly působit pouze ty hrdelní soudy, které dosud vykonávaly svou činnost na základě zvláštního privilegia, léna či starého obyčeje. Na konci 18. století existovalo v Čechách jen devatenáct hrdelních soudů.

Zvláštní okrajovou skupinu městské společnosti tvořili kati - tzv. snížení lidé. Po reformě hrdelního soudnictví v r. 1756 se zásadně změnilo postavení katů - tam, kde byl zrušen hrdelní soud, stali se městskými rasy.

18.2.1768 byly zakázány hrdelní tresty a mučení hrdelním zákonem zákonem Marie Terezie. Dne 7. května 1772 byl vyhlášen další patent Marie Terezie, v němž nařizovala, aby byli snížení lidé, jakmile přestanou vykonávat svoje řemeslo, považováni za rovnocenné ostatním obyvatelům.

Skutečným pokrokem v duchu osvícenského absolutismu byl teprve Všeobecný zákoník o zločinech a trestech za ně císaře Josefa II. z r. 1787. I když se z feudálních trestů zachovalo jak bití, tak vypalování cejchů, tak tento zákoník nemá již charakter pomsty, ale má sloužit k převýchově pachatele.

Hrdelní soudnictví na Moravě, část II.

Od 13. století přechází právo popravy (prováděné nejprve zeměpanskými úředníky, potom rychtáři královských měst, kteří byli dosazováni panovníkem) na pozemkové vrchnosti. Přechod této zeměpanské pravomoci na královská města můžeme sledovat od 13. století. V lednu 1243 obdrželo město Brno od krále Václava I. městské právo. V privilegiu jsou stanoveny tresty za vraždu, vpád do domu a zranění.

Ve 14. století předává panovník hrdelní pravomoc více pozemkovým vrchnostem, především církevním - v roce 1327 bylo uděleno Janem Lucemburským hrdelní právo rajhradskému klášteru, premonstrátský klášter v Louce získal hrdelní pravomoc již v roce 1234 apod. V roce 1258 obdrželo práva, udělená Brnu, Uherské Hradiště, v roce 1290 Kroměříž, v roce 1297 Podivín, v roce 1302 Ivanovice, v roce 1497 Slavkov, v roce 1489 Uherský Brod.

V době pohusitské a v období jagellonském je dokončen přechod hrdelního práva z panovníka na pozemkové vrchnosti. Ta předává výkon hrdelního práva do svých měst a městeček, v průběhu 16. století se tohoto práva vzdávala ve prospěch poddanských měst, případně jejich prostřednictvím ve prospěch vrchních městských soudů v královských městech.

V průběhu 15. a v první polovině 16. století se hrdelní soudy ustavily ve všech městských centrech jednotlivých panství, ojediněle získaly hrdelní právo i vesnice.

výslech - věšení za ruce

Příklady tehdejších trestů: Za loupežnou vraždu byl obviněný zpravidla "kolem lámán, zabit a do něho vpleten", jen v mimořádných případech "kolem lámán a do něho vpleten", z milosti práva "sťat a vpleten do kola", za krádeže byla nečastějším trestem šibenice, z milosti práva poprava mečem. Mečem byly trestány i vraždy bez loupežného motivu, často i smilstvo. Zabití dítěte bylo trestáno utopením, ale i zahrabáním zaživa a proražení kůlem, z milosti práva stětím.

Až v roce 1697 zrušil Leopold I. brněnské právo a v roce 1709 zakázal naučování soudů v poddanských městech brněnským vrchním soudem. Tím se i moravským hrdelním soudům stala nejvyšší instancí pražská apelační rada, od roku 1753 apelační soud pro Moravu v Brně.

Snižování počtu soudů měl uzavřít dekret Marie Terezie z 21. ledna 1754, který ponechal na Moravě v činnosti jen hrdelní soudy v královských městech, v Osoblaze, v Kroměříži a v Novém Jičíně.

Ve čtyřicátých letech 19. století byla činnost kriminálních soudů, působících již pouze v krajských městech, postátněna, v roce 1850 pak byly transformovány v moderní krajské soudy.

Měšťanské vězení bylo zřízeno na radnici nebo v městské věži pro dlužníky, šatlava byla vybavena nástroji k zostření vazby (pouta, klády). Nebezpeční vězni byli soustřeďováni v nejtěžším vězení v podzemí, sklepení radnice.

KATOVNY - stavěly se mimo města nebo na jejich okrajích v zastrčených uličkách, někdy jako součásti hradeb (Děčín, Hranice, Jihlava, Strážnice, Třeboň aj.). Do dnešní doby se nedochovaly (zpravidla byly přestavěny).

PRANÝŘ - byl místem hanby, ponížení a utrpení. Pranýř byl jednoduchý kůl zapuštěný do země, k němuž se odsouzenec přivazoval řetězy. Byl dostupný všem, kdož urážkami, posměchem, pliváním a někdy i ranami nebo nebo házením shnilých vajec chtěli trápit pranýřovaného, jenž byl svým tupitelům takto dán na milost a nemilost. Stávaly na náměstích před radnicemi (frekventovaná místa), v 18. století některé z nich ustoupil mariánským sloupům, všeobecně byly likvidovány v rámci josefinských reforem. Tresty u pranýře obvykle doprovázelo podmínečné odsouzení k trestu smrti. Odsouzenec zde stával s potupnou maskou, nákrčníkem či obojkem s hruškou v ústech, někdy s ukradenou věcí nebo zavěšenou cedulkou s popisem činu. K veřejné hanbě se takto odsuzovaly ponejvíce ženy hádavé a klepavé, frejířské a také řemeslníci a obchodníci za drobné podvůdky a nepoctivost. Poté býval vymrskán z města metlou. S vypovězením souviselo i vypalování cejchů označujících provinilce.

POPRAVIŠTĚ - byla zřizována nedaleko měst, která byla pověřena výkonem hrdelního práva, většinou na rozcestích a návrších. Některá města měla několik popravních míst (šibenice, stínadla). Popravovalo se i na náměstí u pranýře, jen zřídka v areálu radnice, výjimečně pak v místech, kde delikvent spáchal trestný čin. Popravy byly veřejné (zastrašovací charakter).

ŠIBENICE - bývaly obvykle zděné stavby s dveřmi a vysokou podezdívkou,, ze které se zvedaly sloupy spojené trámy. Vnitřní prostor sloužil jako pohřebiště popravených.

TRESTY - Za čarodějnictví byl trest upálení, utopení, draho přišlo odloudění manželky, vražda - provinilec byl sťat, oběšen, utopen. Tresty byly přísné a zločiny se až na výjímky trestaly smrtí. Popravy se mohly konat jen ve všední den. Odsouzenec, oblečený v šedivý nebo černý rubáš, byl vyveden ze šatlavy na rynk, kde mu byl přečten ortel a symbolicky nad ním zlomena hůl. Pak byl předán katovi a nastoupil tvrdou cestu na popraviště.

věznice na brněnském Špilberku

Pár příkladů trestů z Brna a jeho okolí, které byly písemně dochovány - část III.

V roce 1588 podle ortelu brněnského práva oběsili v Letovicích u Brna za krádež Václava Dojkozu, a jeho žena Eliška, která jej k té krádeži naváděla, byla utopena. O jejich případu psal přípis purkmistr a rada městečka Letovic vyššímu právu do Brna toto:

"Službu, zdraví i při tom Vaším milostem ctnému slavnému vyššímu právu v známost uvozujeme, kterak nějakej Václav Pavel jméno sobě míti praví a ženě jeho Eliška, odkud jest a kterého pána za pána má, nic se na něm jistého doptati nemůžeme. Než předešlého času souce on tu okolo městečka Letovic, jest na den dělával a táž Eliška s prvním mužem svojm dítky malé, po smrti jeho jest žebrávala. Pomně pak urozená vladyka paní Judyt Čárnohourka z Neydorfu, pozůstalá vdova po nebožtíku panu Mikulášovi Maxovi z Maxu dobré paměti, majíc dvór ve vsi Vranová na gruntech a pod ochranou Jeho milosti pana hraběte, pána našeho milostivého, slitujíc se nad tímž Václavem a touž Eliškou, jej jest do dvora za šafáře a ji za šafářku přijala".

Dále se praví, že paní Judyt napomáhala, aby si Václav vzal Elišku za ženu. Brzy ale oba ze služby paní Judyt odešli, najali si v městečku Letovicích pokoj a chtěli v tom domě vykonávat podružství. V té době zjistili, že paní Judyt není v noci doma - je v Letovicích, vloupali se do jejího pokoje ve Vranové a sebrali tam dva prsteny, stříbrnou pečeť, drahé kameny, navázali do plachet šaty. Při tom byli zastiženi. Schovali se do sena. Všechno, co se u nich našlo, paní Judyt si cení na 20 zlatých. Nyní jsou ve vězení a v jejich pokoji se našlo v tolarech a ve zlatě přes 300 zlatých. Paní Judyt žádá, abychom se k nim zachovali podle práva.

"Vašich milostí, slavného vyššího práva poníženě prosíme, že nám naučení spěšné, jak bychme se v té věci zachovati měli, vydati a odevzdati ráčíte…".

Václav Dojkoza při mučení přiznal, že ještě ukradl 250 zlatých jednomu člověku v Chornicích, u kterého sloužil, 30 zlatých ze zamčené truhly Jerlíkovi v Lukavci a že krádeže u paní Judyt byl naveden svou ženou.

Purkmistr a rada města Brna dala radě městečka Letovic toto naučení ve vyznání Václava Dojkozy: "Poněvadž jest týž Václav Dojkoza podle vyznání svého vlastního proti přikázání Božímu nemalých krádeží dopustil, má týž Václav pro takové přečinění své jakožto zloděj na šibenici oběšen bejti a tak umříti podle práva. Poněvadž Václav Dojkoza na Elišku ženu svú že jest na takovou krádež navázela a sama jemu také krásti pomáhala, na trápení a po trápení vyznal a na tom i umřel, k čemuž jest se ona dobrovolně vyznala, má táž Eliška, žena jeho, pro takové nešlechetné předsevzetí své i zlé skutky ve vodě utopena bejti a tak života svého konec vzíti podle práva."

(actum v městě Brně v pátek před nedělí In vokavit léta 1588)

Veřejné popravy v Brně

K nejzajímavějším veřejným popravám v Brně jistě patřila poprava váženého brněnského měšťana a majitele hostinského domu Štěpána (Šteflína) ze Strachotína v roce 1354.

Štěpán tehdy zorganizoval s pomocí svých čtyř služebníků loupežné přepadení dvou kupců z Jevíčka, kteří u něj byli ubytovaní. Oba kupci přišli nejen o 70 kop grošů, ale i o život. Za tento odpudivý zločin následoval i mimořádný trest. Vlastní proces probíhal jak u soudu, tak přímo ve Štěpánově domě na Dolním náměstí (náměstí Svobody). Po mučení, doznání a vynesení rozsudku byl Štěpán vláčen koněm po městě. Při zastávkách na frekventovaných místech byl publiku sdělován spáchaný zločin i určený trest. Nakonec byl odsouzenec v řetězech zavěšen na šibenici, postavenou přímo před jeho domem. Zde před zraky přihlížejících zemřel. V té době bylo za vraždu vláčení koněm a lámání v kole obvyklým trestem. Nejrozšířenější byly vraždy loupežné.

Masovou veřejnou popravou by se pak dala nazvat poprava šesti prohusitských spiklenců z brněnské radnice o témeř sto let později. Jejich plán na otevření bran města v noci husitským oddílům byl vyzrazen, a brzy na to byli popraveni. Hlavu radního Haase, který je vedl, nabodli na hrot a pro výstrahu vystavili na radnici. Jak se povídá v jedné z brněnských pověstí, podle ní pak po čase vytesali hlavu z kamene a zazdili ji u zadního vchodu radnice na Mečové.

Posledním veřejně popraveným zločincem (ale už ne podle útrpného práva) v Brně byl jistý Josef Čapek (Zappek), narozen 4.10.1833 v Öls, loupežný vrah (Raubmörder). Trest smrti byl na něm vykonán 31.1.1866 na ulici Údolní.