Uvězněná bída

Když byl ještě Josef II. spoluvládcem své matky Marie Terezie, často a rád cestoval v přestrojení

Ne proto, že by snad chtěl vyzvídat, co si o něm myslí jeho poddaní, ale aby se na chvíli zbavil mateřského dohledu, a vlastně i proto, aby se trochu pobavil. Tak jednou zavítal i do Brna.

Před Brnem nechal zastavit svůj kočár a u staré cesty od Vídně naložil vedle sebe do polstrovaných sedadel nic netušícího žebráka. Než se žebrák zmohl na slovo, už měl přepudrovaný nos, bílou paruku a slavnostní uniformu, zatímco císař se oblékl do jeho žebráckých šatů.

Císař takto přestrojen došel pěšky až pod brány hradu Špilberk. Velitel, který již z dálky dalekohledem viděl honosný kočár, rozkázal velet slavnostní nástup. Tu pod brány ale přišel žebrák. “Táhni, holoto, cožpak nevidíš, že sem jede budoucí císař ?!” křičel a dal jej vypráskat.

Čím víc jej bili, tím víc se smál. Veliteli došla trpělivost a aby císař, alespoň ten domnělý v kočáře, nebyl uražen, přikoval Josefa II. do nejhlubšího patra kasemat.

Teprve za hodnou chvíli, kdy dojel kočár s falešným císařem ze Starého Brna, si velitel uvědomil svůj omyl. Prosebně a s omluvami sestoupil až do tmavých kobek a Josefa II. dal odpoutat. Josef II. se jen třásl a pravil: “Hrozný zážitek, být přikován celý den a celou noc.” Velitel nesměle odpověděl: “Výsosti, byl jste uvězněn pouze necelou hodinu!” Jak se to Josef II. dozvěděl, okamžitě rozkázal zrušit takový hrozný trest.

Když pak obědval na Nové radnici v Brně, dostal nápad nechat svolat celou špilberskou posádku. Již oděn opět ve svém slavnostním obleku zavelel: “Projděte všechny domy, každou skulinu v Brně a najděte Bídu, tu spoutejte a přikovejte sedmero řetězy na věky věků do nejhlubší tmy kasemat.”

Vojáci vyrazili. Bídu našli, a jak císař rozkázal, tak udělali - bídu posadily do tmavé šatlavy. Josef II. sedl do kočáru a pokračoval dál v cestě. A skutečně - bída z kraje úplně vymizela.

Při cestě do Olomouce se mu kousek od Rousínova zlomilo kolo kočáru, a zatímco odpočíval, pomohl rolníkovi vyorat brázdu. Přitom si uvědomil, jak je to těžká práce, a zrušil nevolnictví. Kamkoliv se po kraji hnul, chudoba mizela. To proto, že Bída umírala a churavěla ve špilberské pevnosti.

Než císař vydechl naposled, svému bratrovi řekl ono tajemství. I císař Leopold nechal v Brně Bídu strážit.

Jednou, když na Nové radnici zasedala městská rada, z ničeho nic spadl obraz císaře a zastavily se hodiny. Ve Vídni právě po dvou letech vlády zemřel císař Leopold. Bohatí měšťané vytušili příležitost. “Vždyť bohatí mají mít své bohatství a chudí svoji chudobu, tak to bylo přece od nepaměti !”

Hned poslali do špilberské pevnosti list a rozkázali veliteli Bídu osvobodit. Bída vylezla jako krysa z nory na světlo. Chvíli se rozkoukávala, ale hned nabyla sil. Opět se usídlila tam, kde jí před tím bylo dobře - v domech prostých lidí. A žije tam dodnes.

Jen příběh o tom, jak ji císař nechal přikovat na Špilberku, dává pořád naději, že jednou se zase pod branami Špilberku objeví druhý Josef II. a zase bídu vrátí tam, kam má patřit: do nejhlubšího žaláře, daleko od všech.