Jindřich z Lipé

Je o něm známo, že miloval moc i ženy stejným dílem. Nejdříve působil ve službách předposledního přemyslovce Václava II., následně podporoval Jindřicha Korutanského, manžela Anny Přemyslovny, a když mu přestal vyhovovat, neváhal ho vypudit ze země, aby získal přízeň Jana Lucemburského, který přišel v roce 1310 do Prahy.

Té se mu dostane, když r. 1310 pomáhá úprku budoucí ženy Jana Lucemburského, poslední neprovdané královské dcery Václava II. Elišky, která v převlečení žebračky opouští klášter a Prahu, aby se ve Špýru provdala za Jana Lucemburského. Následně Jindřich pomáhá královským manželům dobít Prahu, vyhnat Korutance a dosadit je na trůn. Za to je roku 1310 Janem Lucemburským jmenován podkomořím (správcem zemských cenností) a českým maršálkem.

Po roce ho ale Jan této funkce zbavuje (v té době se Jan na radu svého císařského otce obklopuje vlastní rádci a české opomíjí), aby mu ji vrátil v roce 1315, jenže ten samý rok o ni Jindřich opět přichází. Někdy v té době ženatý Jindřich (byl ženatý s Agnetou z Hardeggu, s níž měl sedm dětí) navazuje bližší osobní styk s Eliškou Rejčkou.

Byla to zřejmě Eliška Přemyslovna, manželka mladičkého Jana, která odhalila mocenské ambice Jindřicha, a tak ho po obvinění ze spiknutí proti králi nechala koncem roku 1315 uvěznit na hradě Týřov. Říká se také, že vládnoucí královna Eliška neměla svou macechu, jen o čtyři roky starší Elišku Rejčku, ráda od první chvíle, a také že snad žárlila na její vztah s Jindřichem z Lipé...

Jenže Jindřich měl rozsáhlé styky, a v zemi byl velmi oblíben, a tak kvůli jeho uvěznění propukají nepokoje. Z vězení mu pomáhá i Eliška Rečka a tak je po půlročním vězení opět na svobodě.

Spory šlechty s králem však pokračují, a tak Jan proti ní povolává v r. 1317 německé žoldáky. Incident vyvrcholí roku 1318, kdy šlechta Janovi pohrozí, že v případě nedosažení dohody bude nahrazen jiným panovníkem. Lucemburk nakonec nachází k Jindřichovi cestu, protože si uvědomuje, že je lepší s ním spolupracovat, než vést osobní půtky, zvlášť když nutně potřebuje, aby mu někdo schopný vedl zemi v době jeho zahraničních vojenských misí.

A tak byl Jindřich roku 1321 pověřen Janem Lucemburským správou země v době jeho nepřítomnosti, jmenován zemským hejtmanem na Moravě a říšským maršálkem. A nejen to. Jindřich dosáhne svými intrikami ohromné satisfakce, když naznačuje králi Janu, že jeho manželka připravuje s Vilémem Zajícem z Valdeku jeho sesazení. Zajíc je rychle zbaven úřadu, královna Eliška uvězněna na hradě Mělník, a tak je je izolována od prvorozeného syna Václava (budoucího "otce vlasti" - Karla IV.) a dalších dětí.

Jindřich si společně se svou milenkou, královnou-vdovou Eliškou Rejčkou (vdova po Václavovi II. a Rudolfu Habsburském ) zřizuje v Brně r. 1320 vlastní vladařský dvůr, o kterém se říkalo, že je honosnější než ten králův v Praze. Jindřich do Brna svolává šlechtická sněmovní a soudní shromáždění, což tehdy bylo jen výsadou krále. Brno se stává mocenským centrem, a o mimořádném postavení Jindřicha z Lipé v zemi svědčí fakt, že mu je králem dovoleno razit vlastní mince. Bohužel, této možnosti Jindřich nikdy nevyužívá.

Ačkoliv Jindřich s krásnou a duchaplnou Eliškou nikdy nevstoupili do manželského svazku, měli se velmi rádi. Jejich soužití přerušila až Jindřichova náhlá smrt v srpnu roku 1329 (snad infarkt - říká se, že v plné síle a zdraví náhle spadl z koně po kolizi s projíždějícím vozem).

Eliščin zármutek byl nepopsatelný, a jak zmiňuje Zbraslavská kronika, "její pláč u některých lidí vzbuzoval až pohoršení, a utišit se nedala".

Ostatky Jindřicha z Lipé, fakticky nejmocnějšího muže v zemi na počátku 14. století, jsou uloženy pod dlažbou klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně, společně s ostatky jeho milenky, královny Elišky Rejčky, která zemřela o šest let později, ve věku 47 let.

Jeden z nejhezčích domů na náměstí Svobody nese název "Dům pánů z Lipé". Není to však původní (gotický) dům Čeňka z Lipé, ten byl zbourán, aby na jeho místě nechal - svého času nejzámožnější brněnský měšťan - Kryštof Schwanz z Retzu postavit Antoniem Gabri nový výstavní palác.