Smutný malíř u minoritů

To malíř Jan Jiří Etgens upíjel žal. Spíš už jen blábolil a kymácel se na židli.

Tu do hospody přišel přes ulici na svátek Všech svatých otec kvardián od minoritů. Pro lidské slabosti měl pochopení, a pro jeho pokoru, shovívavost a milosrdenství i skromnost to byl právě on, kdo dokázal porazit ďábla v kostele svatých Janů, který tak hanebně proklel Jan Šembera z Boskovic. Dokázal z ďábla servat jeho kůži a vrátil mu ji teprve tehdy, až ďábel musel přísahat, že navždy zdi kláštera opustí.

Teď ale viděl utrápeného muže. Přisedl k němu. Během chvíle se dozvěděl celý jeho osud: “Studoval jsem u nejlepších mistrů v Itálii, ale tady v Brně? Nikoho to nezajímá. Nechtějí mi ani uznat mistrovské zkoušky. Přemluvil jsem přátele, aby se tak dlouho neženili, dokud mi mistrovský list měšťané nedají, ale k tomu potřebuji prokázat svůj um, ale zakázku, na které bych to dokázal, mi bez mistrovského listu nedají. Ale je to už rok, přátelé se po roce oženili, aby jejich dívky nepadly do ostudy. A já? Dnes naposledy posedím a opouštím Brno.” .

Otec kvardián se jen pousmál a řekl si: “Cožpak nás svatý František neučil: Vyslyš mě, pospěš, nenech mě v bídě?” Pousmál se ještě jednou: “Já ti tu zakázku dám. Jestliže za noc vymaluješ náš kostel, budeš mít to, co potřebuješ, aby ses stal mistrem.”

Etgens nabídku přijal. I když viklavou chůzí, přešel ulici a pustil se do díla. Otec kvardián také nelenil a ve své cele se celou noc usilovně modlil. Jak se Etgens pustil do díla, vše ztichlo. Do kostela vešel duch kněze, který pokynul Etgensovi: “Celý život jsem bral peníze za mše za zemřelé, které jsem neodsloužil, když mi pomůžeš odsloužit poslední mši, která mi chybí do završení pokání, tvé dílo se podaří.”

Tak se i stalo. Duch kněze zmizel a Etgens maloval hnaný neviditelnou silou.

Ráno bylo v kostele boží dopuštění. Když měšťané, kteří šli na mši, spatřili Očistec a postavy ďáblů a hříšníků, měly jejich tváře, chtěli nebohého malíře utlouci. Tu vyšel otec kvardián, který rozpoznal nejen napraveného hříšníka Etgense, jenž se na malbě zvěčnil, ale i svůj obličej jako anděla, který jej z plamenů zachraňuje, a rozlícený dav uklidnil: “Bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují”

Měšťané uznali, že má pravdu, že i je čeká spasení. A tak s pomocí dalších dárců postavili i Loretánské schody.

Od té doby se traduje, že každý upřímně se kající hříšník, který po kolenou vystoupá po těch schodech, bude jako hříšník s tváří Jana Jiřího Etgense dlaněmi andělů přiveden rovnou do ráje.