hrad Pernštejn

Hrad Pernštejn ("Medvědí kámen") se nalézá uprostřed Českomoravské vrchoviny v blízkosti malebného městečka Nedvědice. Je nejlépe zachovaným pozdně gotickým hradem na Moravě.

Svou dnešní podobu má Pernštejn víceméně už od první poloviny 16. století, kdy jej dostavěli Pernštejnové, ve své době nejmocnější panský rod Českého království. Pernštejnové byli dokonce ještě bohatší, než známý rod "pánů z růže" - Rožmberkové. Hrad je zapsán v seznamu Národních kulturních památek ČR.

Legenda popisuje, jak Pernštejnové získali do erbu černou zubří hlavu - kdysi dávno jakýsi uhlíř Vojtěch přistihl zubra, jak mu ujídá potravu. Chytil jej holýma rukama a přivedl na hrad, kde mu jednou ranou mečem uťal hlavu. Za to mu vrchnost darovala erb i lesy, v nichž později založil hrad Pernštejn.

Přínosem tohoto vlivného rodu byly politické a hospodářské úspěchy - zasloužil se o výstavbu mnoha měst a sídel, například renesančního zámku v Litomyšli. Také pardubická rybničná soustava jim vděčí za svůj rozvoj.

Nejvýznamnějším členem rodu byl Vilém II. (1435 - 1521), který veliký rodový majetek rozdělil mezi své syny.

Vojtěch získal české statky (mezi nimi Pardubice, Litomyšl.), Jan (zvaný "Bohatý") moravská panství s Pernštejnem, Vranovem nad Dyjí , Lipníkem nad Bečvou aj. Majetek pak připadl moravské větvi, ale časem se zmenšoval a stále více zadlužoval. Rod vymřel po meči v roce 1631 v době tzv. "Třicetileté války"

Sňatkem a přikoupením přešel hrad spolu s panstvím v r. 1818 do vlastnictví rodiny Mitrovských (v polovině 19. století patřili Mitrovští k moravské patriotické šlechtě) z Nemyšle, v jejichž vlastnictví zůstal až do r. 1945. (Pro zajímavost zde uvádíme odkaz na palác Mitrovských, který kdysi stával na náměstí Svobody v Brně ) Po 2. světové válce byl hrad Pernštejn na základě prezidentských Benešových dekretů Mitrovským zabaven a dodnes je v držení státu.

K hradu se váže několik pověstí a legend.
První pojednává o založení hradu: Je to už moc dávno, když stará dřevěná tvrz shořela a bylo třeba postavit hrad kamenný. Jako místo pro stavbu byl vybrán strmý vrch. Nahoru bylo potřeba vynést hromady kamení a při té těžké práci se mnoho poddaných zmrzačilo. V tomto shonu okolo stavby se tu zastavil cizinec. Chvíli se díval na příkrou skálu a potom povídá: "Obešel jsem kus světa, viděl jsem všelijaké divy, a proto nevěřím, že na této skále postavíte hrad." Tu ho slyšeli stavitelé a takto mu odpověděli: "Nestavíme hrad z tvé víry, ale z kamene." Tato slova pocestného velice urazila. Zahrozil svou holí, která ho na jeho cestách věrně doprovázela a zvolal: "Tuto suchou hůl vrazím do země, jestli se zazelená, uvěřím, že hrad postavíte." Udělal, jak řekl a zmizel. S rostoucí stavbou pučela a zelenala se i hůl. Byla kdysi ulomena z tisu a dělníci ji při své práci sledovali. Začali si sílícího tisu vážit, jako dobrého znamení, že se stavba podaří. A když hůl vyrostla v statný strom, byla i stavba u konce. Pán hradu jej nazval Pernštejnem a jeho rod se začal nazývat pány z Pernštejnu. Říká se, že život tisu byl nějak tajemně spojen s osudem hradu. Prý, když bude žít tis, bude i hrad stát. Jednou bouře ulomila špici stromu a v té samé době se zřítila klenba v hradní síni. Hradní páni se proto o tis starali a dali kolem něj postavit dřevěný plot.

Druhá pověst je o parádivé komorné Elišce a zrcadlu, do kterého když se někdo podivá, bude do roka škaredý: mladá dívka Eliška se neustále parádila, shlížela v zrcadle a zanedbávala své povinnosti. Když jednoho nedělního rána chyběla na mši, všiml si toho starý mnich a šel ji hledat. Objevil ji samozřejmě opět u zrcadla. Připomněl jí, že zmeškala začátek mše, ale služka se na něj hrubě obořila. To kněze rozzlobilo natolik, že dívku proklel. Od těch dob prý bloudí chodbami Pernštejna jako bílá paní. Zrcadlo, před kterým trávila parádivá Eliška tolik času, je od těch dob také prokleté. Která žena nebo dívka se do něj zadívá, do roka ztratí veškerou svou krásu. A tak se nelze divit, že mnohé návštěvnice, které procházejí okolo, raději sledují holou zeď na protější straně, než by pohlédly do zrcadla.

Jiná pověst ale říká, že "bílá paní" není žádná služebná, ale že je šlechtického původu - měla by jí být kdysi statečná dcera hradního pána Žibřida (potomka uhlíře Věnavy či jeho syna Vojtěcha). Když totiž pevnost obléhali moravští páni, rozhodl se ji vyčerpaný správce nakonec vydat bez boje. Odvážná dívka byla odhodlána plány otce zhatit, a tak ji zabil. Později se svého činu zhrozil a dal ji slavnostně pohřbít v kryptě hradní kaple. Pár dní po smutečním obřadu se chodbami začal procházet přízrak dívčí postavy. Nadobro prý zmizel až po smrti posledního potomka rodu Pernštejnů.

Svá tajemství skrývají i mohutné kamenné zdi Pernštejna. V jedné z nich je kupříkladu zazděn kámen s tajuplným nápisem. Kdo se ho prý rukou dotkne, do roka zemře. A nescházejí ani svědectví o různých výklencích, za nimiž se „zcela určitě" ukrývá poklad.

Co na Pernštejně uvidíte: jednak už skutečnost, že hrad byl ponechán přes 400 let v nezměněné podobě, je sama o sobě fascinující. Z vnitřku je to pak "uvítací sál", vnitřní nevelké hradní nádvoří s pohledem na mechem obrostlou věž Barborku, přípravny jídla, pece a vzorky tehdejšího kuchyňské vybavení, pokoje a jídelny pro služebnictvo, hradní obrazárna, panská ložnice, postel s nebesy, komoda, křesla, "rytířský sál" s nádhernou barokní výzdobou a freskami, jídelna pro panstvo s velkými grafitovými kamny, ukázky střelných zbraní, výjevy z dob obléhání hradu, dětský pokoj Mitrovských a mnoho dalšího.

Pro svůj romantický vzhled hrad velmi často hostil filmové stáby z celého světa, a znalci českého filmu ví, že se tu natočilo 40 filmů, z toho 15 pohádek, z nichž nejznámější je asi Vorlíčkova "Jak se budí princezny". Výborná je také česká komedie s Miroslavem Horníčkem "Kam čert nemůže". V roce 2004 byla část hradu napadena požárem, který vznik neopatrností během stavebních prací; dnes už po něm ale nejsou žádné stopy.

A malé upozornění na závěr: před samotnou prohlídkou hradu vyzývají průvodci k uložení baťůžků (i malých) do k tomu určené místnosti na hlavním nádvoří, a vždy se mezi návštěvníky najde někdo, komu toto opatření není po chuti. Nelze se tomu divit, uvnitř hradu se nesmí fotografovat, a nechávat drahé přístroje bez dozoru není to nejlepší řešení. Co se týče zákazu fotografování, tak ten se velmi často obchází milovníky technických hraček, zejména majiteli tabletů...

Pernštejn

Pod hradem