Morava a Turci

Pro českého a uherského krále, markraběte moravského, (potažmo pro celou tehdejší Evropu) dopadla bitva katastrofálně: během necelých tří hodin zahynulo více než 15 000 křesťanů (polovina bojovníků), a s nimi český panovník, který při útěku zapadl do bažin u řeky Csele...

Jednou z mnoha příčin prohrané bitvy byla jistě skutečnost, že "moravská zemská hotovost" zformovaná Janem IV. z Pernštejna nedorazila na místo bitvy včas, což si Jan z Pernštejna vyčítal do konce svého života.

Výsledek bitvy u Moháče předznamenal islámskou expanzi nejen do Uher, ale postupně i do dalších území Evropy...

V této souvislosti je potřeba poznamenat, že islamisté využili situace, kdy západní křesťanskou Evropou se už 9 let šířilo reformní hnutí Martina Luthera, a moc katolické církve, která byla v neustálých střetech s protestanty, byla poměrně dost oslabena.

Předzvěstí budoucího obléhání Moravy muslimy bylo další turecké tažení, tentokrát na Vídeň (1529). Moravané si byli dobře vědomi tureckého vpádu, a tak Vídni poskytli pomoc ve formě 20 000 pěšáků a okolo 1600 jezdců, kterým velel zemský hejtman Jan z Pernštejna.

Vídeň se tomuto prvnímu nájezdu Turků ubránila, nicméně o tři roky později se opět stala terčem dalšího nájezdu. I ten ovšem pro Turky nedopadl úspěšně. Až při třetím vpádu v roce 1540 dosáhli vítězství, když obsadili část Uher a získali Sedmihradsko.

Poprvé ale Turci vnikli na Moravu až v roce 1599 společně s Tatary, když se dostali Hrozenkovským průsmykem na Valašsko. Vyplenili území až po Uherský Brod a zastaveni byli až moravskou vojenskou hotovostí, která je zahnala a u Javorníka pobila. V roce 1605 byl podniknut další nájezd na Moravu, který zemské vojsko odrazilo a útočníky zahnalo až k Váhu.

V roce 1623 sedmihradský vévoda Gábor Bethlen s podporou Turků pronikl opět na Moravu, když koncem října obklíčily jeho oddíly Hodonín a dostali se až ke Znojmu, Brnu a Olomouci.

K další válce s Turky se začalo schylovat roku 1663. Turkové prolomili pevnost Nové Zámky a jejich zhruba desetitisícová horda se dostala přes Váh a Karpaty na jihovýchodní Moravu. Moravské stavy sice zformovaly na obranu země pěší pluk, jenže ten se před Turky rozprchl.

Obce Lanžhot a Podivín se změnily v trosky. Sedláci z Pouzdřan, kteří se postavili nepříteli na odpor, byli téměř dojednoho Turky pobiti a Pouzdřany byly vypáleny. také v Hustopečích padlo 200 lidí a polovina města lehla popelem. 5. září Turci zaútočili na Židlochovice, ty se ale ubránily, zato Pohořelice, Rajhrad a Měnín byli zpustošeny. Turci tehdy pronikli až Velkému Meziříčí; kdo z moravských nestihl utéci, toho čekal krutý osud: lidé nad 40 let zmasakrovali a mladé odvlekli do Uher.

Rakouský císař na obranu Moravy vyslal 3 tisíce jezdců, kteří se spojili s moravským vojskem, jemuž velel Raduit de Souches. Na konci září ale přišel další vpád Tatarů, kteří zle poplenili Hradišťský kraj. Třetí nájezd v říjnu zpustošil Valašsko (Klobouky, Vizovice, Vsetín a Valašské Meziříčí). Některé oddíly tureckého vojska pronikly až k Olomouci.

Nájezdy v roce 1663 měly strašný dopad na celou jihovýchodní Moravu. Celkové škody na majetku se vyšplhaly na miliony zlatých. K tomu je nutno přičíst desetitisíce odvlečených mužů a žen v produktivním věku. Jen v Hradišťském kraji bylo zničeno a spáleno na 49 dědin a městeček.

Odvetné tažení na sebe nenechalo dlouho čekat. Roku 1664 generál de Souches v čele moravských, českých a pomocných sasko-durynských vojsk vtrhl do Uher. Dobyl Nitru a Levici a porazil silný turecký oddíl u Nových Zámků, přičemž osvobodil několik set zajatých Moravanů. Posléze dobyl ještě Parkaň (Štúrovo) a rozložil se s vojskem mezi Komárnem a Novými Zámky, aby ochránil Horní Uhry a Moravu.

Císařské vojsko generála Montecuccoliho svedlo vítěznou bitvu s dvojnásobnou přesilou Turků u sv. Gottharda při řece Rábu. Poté byli Turci nuceni podepsat 10. srpna mír ve Vašváru. Mír s dvacetiletou platností nepřinesl rakouské straně podstatnějších zisků, Turci zůstali pány všech uherských pevností, jichž se za války zmocnili (zejména Nových Zámků). V té době dosáhlo turecké panství na Slovenku největšího rozsahu.

Poslední vážné ohrožení Moravy Turky přišlo roku 1683. Dvousettisícová turecká armáda, kterou vedl Kara Mustafa Paša, oblehla Vídeň, hlavní město Svaté říše římské. Turecko-tatarské hordy tehdy pronikaly i na Moravu, dostaly se až po Brno a Přerov, kde loupily a drancovaly.

Moravští stavové postavili počátkem srpna obranné oddíly mušketýrů a dragounů, které bránily moravská města jako Strážnici, Vsetín nebo Frenštát. Obležené Vídni přišel na pomoc polský král Jan Sobieski, jehož armáda procházela od poloviny srpna Moravou, a rakouské oddíly vedené Karlem Lotrinským. S jejich pomocí byli Turci odraženi a tato porážka znamenala počátek konce jejich panství v Uhrách.

Zatímco v době mezi dvojím osmanským obléháním Vídně z let 1529 a 1683 se středoevropská habsburská monarchie bránila proti osmanské expanzi, v 18. století se obraz vztahů mezi státem našich předků a osmanskou říší zásadně změnil.
Byli to naopak muslimové, kteří museli čelit válečným tažením, která už připomínala spíše novodobé koloniální výboje.

Prvním takovým "výbojem" byla bitva u Zenty roku 1697 pod vedením prince Evžena Savojského, kde došlo k další porážce turecké armády. Osmané ztratili na 30 tisíc mužů. Habsburské vojsko se dalo na pochod tureckým územím a nepřítel byl nucen zahájit mírová jednání. V roce 1699 byl podepsán ve Sremských Karlovcích "Karlovacký mír", jímž byla ukončena válka mezi Rakouskem a Osmanskou říší. Habsburkové získali zpět východní Uhry, Sedmihradsko, Chorvatsko a značnou část Slavonska. Rakousko se rozrostlo o dvě třetiny svého původního území. Stalo se světovou velmocí prvního řádu. Územního zisku dosáhlo i Polsko a Rusko. Osmanská říše přišla o velká území ve střední Evropě a od té doby jen ustupovala.

Mír z roku 1699, který Osmani uzavřeli v Karlovcích s tzv. Svatou ligou (Rakousko, Polsko, Benátky), však trval jen do zahájení osmansko-benátské války v roce 1714. Benátčané doufali, že je v této válce zachrání před územními ztrátami pomoc Rakouska. Císař Karel VI. však s nimi uzavřel spojenectví až roku 1716, po dlouhém naléhání Evžena Savojského a finanční podpoře války proti Osmanům ze strany papeže Klementa XI. Ve velké bitvě u Petrovaradína z 5. srpna 1716 zvítězil Evžen Savojský a jím vedená císařská armáda ve stejném roce ovládla i Temešvár a roku 1717 dobyla Bělehrad.

Habsbursko-osmanská mírová smlouva byla podepsána v Požarevaci (Passarowitz) dne 21. července 1718, kdy si o půl druhé odpoledne „císařští vyslanci vyměnili ,polibek míru’ s tureckými protějšky. Jednalo se o nejvýhodnější mír, jaký kdy habsburská monarchie s Osmanskou říší uzavřela. Karel VI. získal Temešský Banát, Malé Valašsko, a Bělehrad spolu s okolním srbským územím až po řeku Timok. Stejný a možná větší význam měla obchodní dohoda, která poskytovala císařovým poddaným výhody, které měli do té doby jen Francouzi a Nizozemci.

21. 4 . 1736 umírá Evžen Savojský, nejúspěšnější vojevůdce v habsbursko-osmanském soupeření. V tom samém roce vypukl konflikt mezi Ruskem a osmanskou říší. Mezi Ruskem a Rakouskem existovalo od roku 1726 spojenectví (původně zacílené na likvidaci převahy Anglie, Francie, Nizozemí a Pruska) a proto v roce 1737 vstoupila habsburská monarchie jako spojenec Rusů do války s Osmany. Válka se vyvíjela pro císařské velmi špatně a skončila po dvou letech ztrátou Bělehradu a většiny území, která o dvacet let dříve dobyl na Turcích princ Evžen. Bělehradským mírem z roku 1739 sice Rusko znovu získalo Azov, Rakousko však kromě Temešského Banátu ztratilo všechna území, která mu kdysi připadla na základě míru z Požarevace.

Vládnoucí dynastie Habsburků spatřovala v armádě jeden z nejpevnějších pilířů své moci pro přetrvání dynastie. Marie Terezie už roku 1765 svěřila Josefovi II. Rakouskou armádu aby z ní učinil obávaný nástroj. A Josef II., od roku 1765 uznávaný rakouský "reformní" císař tak učinil, když se mu podařilo brzy sestavit armádu o téměř čtvrt milionu mužů, armádu, kterou do té doby Rakousko nemělo. S takovou sílou byl Josef II. přesvědčený, že Osmanskou říši, která HABSBURKY OHROŽOVALA DVĚ STOLETÍ, společně s novým spojencem - Ruskem - definitivně "zničí a rozdělí". Rakousko chtělo znovu obsadit Srbsko, jehož se roku 1739 muselo vzdát, a další oblasti, aby mohlo pevně ovládat Jadran. Toto první spojenectví přineslo ovoce jen Rusku, které v první fázi získalo Krym, ale Rakousko z tohoto konfliktu nevytěžilo nic, protože Anglie zorganizovala koalici na podporu Osmanské říše, do niž vstoupilo i Holandsko a Prusko.

Záhy se však nabídla Josefovi II. další vhodná možnost, aby světu ukázal své válečnické umění. Habsburská monarchie na základě tajné aliance s Ruskem 2. února 1788 vypověděla Turecku válku, protože rok předtím sultán Abdülhamid I. zaskočil carevnu tím, že sám zahájil válku s Ruskem. Nakonec se odehrála - v dějinách válek věc málo vídaná - že rakouské vojsko ve zmatku bojovalo samo se sebou a bez jediného tureckého výstřelu rakouská armáda ztratila u města Karansebes na 10 000 mužů! Josef II. přišel o poslední iluze, že vstoupí do dějin jako veliký vojevůdce... Přesto nerezignoval na svůj plán dobýt území, jež na osmanské říši získal princ Evžen Savojský roku 1718, a která byla zase ztracena o dvacet let později.

Josef II. napravuje svůj omyl a velením rakouské armády pověřuje polního maršála von Laudona. S ním vítězí u Oršovy (1789) a u Bělehradu (1789) a v dalších velkých bitvách - u Fokšan (1789) a Martinezie (1789). 20. února 1790 podlehl císař Josef II. těžké nemoci. V mírových jednáních pak pokračoval jeho nástupce Leopold II. Podle mírové smlouvy z 2. srpna 1790 připadl habsburské monarchii nevelký kus Chorvatska podél řeky Uny a území Staré Ršavy. Ostatní hranice nebyly změněny.

Shrnuto: od dob panování Ludvíka Jagellonského až po nástupce Marie Terezie, císaře Josefa II. a jeho bratra Leopolda II., uběhlo více než 250 let. Je to čtvrt tisíciletí neustálých bojů mezi křesťany a muslimy. A to má zanedlouho nastat období jiných válečných útrap, pojmenované jako "Napoleonské války" ...

Zdroje:
Morava a války v letopočtech
Promoravia.blog.cz
valka.cz