Karel Starší ze Žerotína

Krátce: Karel starší ze Žerotína byl spisovatel a význačný politik, pocházející ze starého moravského šlechtického rodu.

Vladycký rod Žerotínů (přídomek „ze Zierotina“ začali členové rodu používat na konci 12. století, kdy získali stejnojmennou vesnici Žerotín na Olomoucku) byl v roce 1478 povýšen do panského stavu a v roce 1706 císařem Josefem I. Habsburským do říšského hraběcího stavu.

Karel Starší byl vychováván v českobratrské víře; studoval na evangelických školách ve Štrasburku a Basileji. Stal se podporovatelem Jana Ámose Komenského, kterého pověřil sepsáním žerotínské genealogie a v letech 1611-13 financoval jeho studia v Německých zemích.

V roce 1591 bojoval ve Francii na straně hugenotů a tím si poprvé znepřátelil císaře Rudolfa II. V roce 1594 se stal členem moravského zemského soudu. Zapojil se též do válek proti Turkům, kde velel moravské jízdě.

Postupem času se stal vůdcem stavovské opozice, proto byl roku 1599 zemským podkomořím Zikmundem z Dietrichštejna obviněn ze zlehčování císařského majestátu a velezrádného spojení s Francií a falckým kurfiřtem.

V roce 1607 se ve sporu Rudolfa II. s jeho bratrem Matyášem Habsburským podílel na vzniku rakousko-uhersko-moravské konfederace, která podpořila Matyáše. Do této konfederace se snažil zapojit české stavy, které v tu dobu podporovaly Rudolfa II. To však vedlo k odtržení Čech a Moravy.

Na Moravě se ujal vlády Matyáš, který 24. srpna 1608 na bartolomějském sněmu v Brně přiznal moravským stavům právo zákonodárné a to i bez souhlasu panovníka-markrabího, dále právo zemského sněmu vypovídat válku a uzavírat mír a bránit zemské zřízení i zbraní, kdyby je panovník porušoval. Tato iniciativa byla výsledkem rozhořčení nad postupem českých stavů a jejich postojem v minulosti k Moravě. Morava se stala svrchovaným a samostatným subjektem mezinárodního práva.

Díky podpoře Matyáše se Karel roku 1608 stává moravským zemským hejtmanem. V té době má Matyáš dalšího významného zastánce, kardinála Ditrichštejna, protektora Čech a dědičných císařských zemí, přestože moravští pánové Ditrichštejna vyhlašují za nepřítele (moravské) země. Ditrichštejnův vliv na dění v zemi je tak velký, že r. 1611 domlouvá odstoupení Rudolfa II. a korunuje Matyáše za českého krále.

V roce 1612 na zemském sněmu Moravského markrabství v Brně (za účasti arciknížete Maxmiliána, Matyášova bratra) potvrdily moravské stavy návrat Moravy do soustátí Koruny české (tento dokument byl předtím dohodnut na generálním sněmu v Praze a byl vlastně smlouvou mezi českými a moravskými stavy o vzájemném vztahu obou zemí). Jsou zde zakotveny snahy Moravanů o posílení zemské autonomie, přičemž současně je zdůrazněn nerozdělitelný svazek mezi Moravou a Čechami. Smlouva ale nebyla potvrzena panovníkem a tak nenabyla ústavní povahy.

V r. 1615 odstupuje Karel starší ze Žerotína z postu zemského hejtmana, a na jeho místo nastupuje katolík Ladislav z Lobkovic. Za jeho rozhodnutím stojí kardinál Ditrichštejn a jeho rekatolizační snahy.

25. června 1618 Karel ze Žerotína významně napomohl prosazení usnesení odmítajícího připojit se k Českému stavovskému povstání, když Moravský zemský sněm odmítl list českých stavů z 25. května 1618 vyzývající Moravu, aby se připojila k českému povstání. Mj. tehdy prohlásil: „Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní.“
Je nutné dodat, že Karel starší ze Žerotína v té době - společně s Ditrichštejnem - prosazoval neutralitu a nezávislost Moravy, a zdálo se mu, že českému stavovskému povstání se nedostává ze zahraničí žádoucí podpory.

České stavovské povstání v letech 1618–1620 bylo povstáním českých stavů proti téměř stoletému panování rodu Habsburků, jehož příčinou byly mocenské rozpory mezi stavy a králem. České stavy se snažily, aby převzaly vládu v zemích Koruny České.

Předehrou "Bílé hory" byla tzv. "druhá pražská defenestrace". Ta se odehrála 23. května 1618, kdy stavové vedeni Jindřichem Matyášem Thurnem vyhodili z oken královského místodržitelství na Pražském hradě Viléma Slavatu, Jaroslava Bořitu a písaře Filipa Fabricia.
(Pozn.: Jindřich Thurn a Karel ze Žerotína se dobře znali, byli to spolužáci ze studií v bratrské škole v Ivančicích. Dalším jejich spolužákem byl Karel Lichtenštejnský, ze známého starého šlechtického rodu, který držel mnohé statky na Moravě a v Rakousku. Všichni se později stali velkými evropskými politiky té doby).

Po pražské defenestraci vytáhl Thurn se stavovským vojskem k Českým Budějovicím. 9. listopadu 1618 pak došlo k dalšímu střetu s "císařskými" (habshurská vojska vedl Karel Bonaventura Buquoy) v bitvě u Lomnice. Obě tažení vyhrává Jindřich Matyáš Thurn.

20.3.1619 vě věku 62 let umírá český král Matyáš Habsburský. Po jeho smrti vede Karel Starší vyjednávání s novým císařem Ferdinandem II. a kardinálem Františkem z Ditrichštejna, při kterém klade důraz na prosazování náboženské tolerance.

Koncem dubna 1619 vpadlo Thurnovo vojsko na Moravu a vyvolalo převrat v Brně. Katolíky ve státní správě nahrazují nekatolíci a většina Moravy se přidává na stranu českých (evangelických) povstalců. Jezuité jsou vyhnáni z Brna a hrad Špilberk přechází pod správu povstalců.

Katolík Ditrichštejn je na měsíc internován, a pak propuštěn pod slibem, že neopustí Brno. Jakmile je k tomu ale příležitost, prchá do Vídně, a přesvědčuje císaře Ferdinanda II., že stavovské povstání potlačí sám, bez použití vojenské síly. Moravské stavy však nechtějí přistoupit na žádnou jeho dohodu: Ditrichštejna opakovaně označí za zrádce, zabaví mu veškerý majetek, a Mikulov s biskupským panstvím v Kroměříži dávají darem Fridrichu Falckému.

Karel Starší, který nedokázal zabránit Thurnově převratu a vítězství opozice na Moravě (2. až 3. května 1619), je držen dva měsíce v domácím vězení. Moravským zemským hejtmanem se stává Ladislav Velen ze Žerotína.

Thurn pak pokračuje v tažení na jih, ale jeho obléhání Vídně nebylo úspěšné. Neúspěch zakusil také Mansfeld, který byl poražen Buquoyem 10. června 1619 v bitvě u Záblatí. Po těchto neúspěších se české stavovské vojsko začalo rozkládat a i moravští radikálové začali ztrácet půdu pod nohama. Zachránilo je však vítězství Ladislava Velena ze Žerotína nad Dampierrem v bitvě u Dolních Věstonic.

31. července 1619 stavovský generální sněm v Praze schvaluje novou ústavu, která obsahuje články na ochranu protestantství, které jsou zároveň netolerantní vůči katolické církvi. 19. srpna 1619 došlo k sesazení Ferdinanda z českého trůnu. Ferdinand je však o devět dní později korunován za římského císaře. 26. srpna 1619 je českým králem zvolen Fridrich Falcký ("zimní král"). Tomu odmítl v únoru 1620 Karel ze Žerotína vzdát hold, coby novému markraběti moravskému.

Stavovské povstání vyvrcholilo 8. listopadu 1620 střetnutím na Bílé hoře, ve kterém byly české stavy definitivně poraženy.

České stavy musely přijmout Ferdinanda II. Śtýrského za svého krále, kapitulovat musely i moravské stavy, čímž povstání skončilo.

Královským místodržícím byl ustanoven Karel z Lichtenštejna, a začalo období opětovného upevňování královské moci a moci katolické církve. Císařovo vítězství bylo také stvrzeno popravou 27 českých pánů, (3 páni, 7 rytířů a 17 měšťanů) 21. června 1621.

Přestože pak Habsburkové svoji moc v českém státě upevňovali, rebelie českých stavů stála na počátku mnohem většího a dlouhodobějšího evropského konfliktu, označovaného jako třicetiletá válka.

Po bitvě na Bílé hoře (1620), bylo Karlovi staršímu nabídnuto, že smí zůstat na svém panství; zřejmě v tom svou úlohu sehrála jeho dřívější jednání s Ferdinandem II. Štýrským V té době se snažil, ne bez osobního rizika, finančně pomáhat obětem rekatolizace Moravy a Čech. Podporuje rovněž Jednotu bratrskou, ve snaze jí zajistit exil v Uhersku a zejména Polsku. Roku 1629 dobrovolně odchází do exilu, na Moravu a do Čech se však pravidelně vrací.

Kardinál Ditrichštejn je v roce 1621 jmenován gubernátorem a nejvyšším císařským komisařem na Moravě a současně se mu navrací veškeré hmotné statky.

Přestože předal císaři seznam s 200 jmény nejodbojnějších moravských "provinilců", připojil k němu současně prosbu o "císařovu shovívavost", takže žádný z nich, na rozdíl od pražských pánů, nebyl popraven. Hrad Špilberk dává Ditrichštejn císaři Ferdinandu II. Štýrskému a zřizuje v něm vězení pro účastníky moravského stavovského povstání...

Od roku 1633 žije Karel Starší ze Žerotína v Přerově, kde v roce 1636 umírá. Jeho ostatky jsou uloženy v kryptě Žerotínů umístěné v kostele v Bludově. Tři týdny před ním umírá i jeho politický souputník - kardinál František Ditrichštejn.

Karel Starší byl čtyřikrát ženat. Jistou zajímavostí je, že jeho třetí manželkou byla Anna z Valdštejna, sestra Albrechta z Valdštejna.