Basilika minor
a královna Eliška Rejčka

Pod dlažbou hlavní lodě Basiliky minor na Starém Brně, v místě, kde se dá nalézt dlaždice s písmenem "E" a znakem královské koruny, je pochována jedna z nejpozoruhodnějších postav společných českých a moravských dějin, královna Eliška Rejčka.

klikni pro zvětšení

Bazilika minor na Mendlově náměstí v Brně (3D mapa = klik na foto) (mapa)

Podle kronikáře byla pochována u oltáře sv. Kříže v průsečíku kněžiště a příčné lodě konventního kostela.

Život Elišky Rejčky provázely už od raného dětství neštěstí, intriky, ale i lásky, které byly smíchány v koncentrované podobě.
Ostatně, posuďte sami.

Basilika Minor

česká královna Eliška Rejčka (někdy též "Alžběta Hradecká")
(* 1.9.1288 Poznaň + 18.10.1335 Brno)

Eliška se narodila prvního záříjového dne r.1288 polskému králi Přemyslu II. Velkopolskému a jeho druhé manželce - švédské princezně Rixe Švédské, polsky zvané "Ryksa", po třech letech od jejich sňatku. Osud do života pětileté Elišky výrazně zasáhl poprvé, když jí zemřela maminka; bylo to pravděpodobně někdy před rokem 1293, protože už 13. dubna 1293 se Přemysl II. Velkopolský žení potřetí - s Markétou Braniborskou. V této souvislosti stojí za zmínku, co uvádějí některé historické prameny, a to že Přemyslova první manželka Lutgarda (zemřela r. 1283 ve věku 22 let) byla zavražděna svým chotěm. Ať už to byla pravda a nebo ne, stejný konec života čekal i Přemysla II. Velkopolského (zavražděn v únoru 1296). Ruka Osudu promluvila podruhé...

Po smrti Přemysla II. Velkopolského se o osiřelou malou Elišku starala na německém dvoře její macecha Markéta Braniborská, a ta jí také brzy - jak bylo tehdy zvykem - vyhlídla snoubence, syna braniborského markraběte, mladého Otu Braniborského. Nevíme sice, co na její snahy tehdy sedmiletá Eliška říkala, ale věci se vyřešily samy tím, že než mohlo dojít k případnému sňatku, mladý Ota zemřel. Tehdy zasáhla ruka Osudu potřetí.

Přemysl II. - Otakar

král Přemysl II. - Otakar

Roku 1278 umírá na Moravském poli poražený český král Přemysl II. (Otakar). Dědičným králem se v témže roce stává jeho prvorozený syn Václav II. Jenže sedmiletý král není připraven k vládnutí, a tak je v Čechách ustanovena poručnická vláda Václova strýce Oty Braniborského. Malý Václav je vězněn na Bezděze a Braniborsku. Teprve od roku 1288, kdy mu je sedmnáct, vládne zemi sám, a pod jeho správou zažívá země nevídaný blahobyt.

Basilika Minor

král Václav II.

Není úplně jasné, jak došlo k tomu, že když roku 1297 Václav II. ovdověl (zemřela mu manželka Guta z rodu Habsburků), že mu byla nabídnuta právě ruka tehdy devítileté polské princezny Elišky. Možná že to bylo z důvodu existujících Přemyslovských vazeb na strýce, braniborského markraběte Otu, ale je jisté, že spolu s ní mu měl být nabídnut i polský trůn, což ambiciozní Václav II nemohl přehlédnout. Počtvrté se tak projevila role Osudu.

Také mladé Elišce se role královny Čech a Polska mohla jenom zamlouvat, a tak došlo roku 1300 k uzavření vzájemného sňatku. Dvanáctiletá Eliška ale byla zklamaná: jednak se sňatkem, jak očekávala, nedočkala titulu královny, a pak také Václav brzy odcestoval do Polska, kam ho odvelely vojenské zájmy. Eliška po následující dlouhé měsíce žila sama, pod výchovou královy tety. Teprve po dlouhých třech letech se dočkala, když byla v patnácti letech (r.1303) oficiálně korunována českou a polskou královnou. Při té příležitosti přijala jméno Alžběta , aby se její původní jméno nepletlo se jménem vyvdané dcery Elišky Přemyslovny (ale my se budeme v dalším textu držet jejího původního jména). Soužití s dětmi o 17 let staršího Václava nebylo pro mladou Elišku snadné, vždyť tři z pěti Václavových dětí byly téměř stejně staré jako ona; a navíc mezi oběma Eliškami docházelo k vzájemným třenicím, které přetrvaly do pozdějších let.

A tehdy Osud zasáhl Elišku popáté: necelých pět let po sňatku, dva roky po Eliščině korunovaci, král Václav II. - sotva čtyřiatřicetiletý - umírá 21. června 1305 na souchotiny, když rok předtím odrazil Albrechtův útok u Kutné Hory. Šest dní před jeho smrtí se Rejčce narodila dcera Anežka, která jednou, v hodně vzdálené budoucnosti, bude prohlášena za svatou... Václav III., syn Václava II., sjednává s Albrechtem mír ( vrací mu Chebsko), vzdává se uherské koruny, a jako šestnáctiletý se ujímá v roce 1305 dědictví po svém otci a české královské koruny.

Basilika Minor

král Václav III.

Osud se zjevuje pošesté, když poslední "Přemyslovec" Václav III. je po roce vládnutí zavražděn v Olomouci během příprav na polské tažení proti Vladislavu Lokýtkovi rukou neznámého vraha (4.8.1306). Tím je ukončena po meči vláda Přemyslovců trvající 400 let...

Moc po něm nakrátko přebírá Jindřich Korutanský, manžel starší dcery Václava II. - Anny. S tím se ale nesmiřuje Rudolf Habsburský (nejstarší ze šesti synů římského a německého krále Albrechta I. a Alžběty Goricko-Tyrolské, sestry Jindřicha Korutanského) a dva týdny po volbě Jindřicha Korutanského vtrhává se svým vojskem do Čech. Brzy dosahuje toho, že se někteří předáci českého panstva přidávají na jeho stranu. Jakmile přitáhl až k Praze, uprchl Jindřich Korutanský ze země. Část šlechty vedená Jindřichem z Lipé, Hynkem z Dubé, Jindřichem z Rožmberka a pražským biskupem Janem IV. z Dražic a staroměstští konšelé přijali Rudolfa Habsburského za svého krále (1306), pod podmínkou potvrzení starých privilegií včetně Zlaté buly sicilské, jež stanovila právo domácí volby panovníka, vyrovnání velkých Přemyslovských dluhů, a že se ožení s krásnou královskou vdovou Eliškou, která na něj měla přenést dědický nárok na polskou korunu.

A zase zasahuje Osud, už posedmé: necelých devět měsíců po svatbě se Eliška opět stává vdovou, když Rudolf Habsburský umírá při obléhání Horažďovic (na výpravě proti českým pánům, kteří mu odepřeli přísahu) na úplavici (3.7.1307). Po Rudolfově smrti dochází znovu k mocenskému boji mezi Korutany a Habsburky o královskou korunu. Jindřich Korutanský se v polovině roku 1307 vrací do Čech. Eliška - z příbuzenské loajality - stojí na straně Habsburků, jmenovitě Fridricha, bratra zemřelého manžela, ale větší část šlechty opět uznává následnická práva Jindřicha Korutanského - jako manžela Přemyslovny - a volí jej podruhé českým králem. Prohabsburská Eliška musí opoustit Prahu a s ní i královský trůn a v přestrojení prchá do kláštera v Zderaze a odtud do Kutné Hory.

Zůstává jí však pět bohatých měst, které dostala darem od svých dvou zemřelých manželů – Polička, Chrudim, Vysoké Mýto, Jaměř a Hradec Králové. Brány od těchto měst otevírá Habsburkům, takže ti mocensky obsazují východní Čechy. Sama odchází do kláštera ve Vídni.
Až mírová smlouva mezi Habsburky a Korutany mj. zajišťuje beztrestný návrat Elišce do Čech, kde může vládnout svým městům. Dalších pět let pak Eliška žije v Hradci, kde nechává postavit chrám sv. Ducha. (Mimochodem, právě Hradec od ní dostává označení "Králové".)

Basilika Minor

socha královny Elišky Přemyslovny

Všeobecně se očekávalo, že král Jindřich nastolí v zemi klid, pořádek a spravedlnost. Ale místo toho v zemi zavládl kvůli nerozhodnému a slabému panovníkovi chaos a chudoba. Nedokázal zastavit hospodářský a finanční úpadek, ani prohlubující se zadluženost královské pokladny, na níž nesl sám vinu. Jeho vinou tehdy království České upadlo skoro do nejhorší zkázy. Není divu, že se brzy proti němu začala utvářet opoziční skupina mocných pánů, jež své naděje na změnu vládce spojila s poslední dosud svobodnou dcerou Václava II. Eliškou Přemyslovnou. Přidali se i vlivní opati bohatých cisterciáckých klášterů Heidenreich Sedlecký a Konrád Zbraslavský. Ti se pak stali iniciátory sňatku Elišky Přemyslovny a jediného syna lucemburského hraběte a německého krále a císaře Jindřicha VII. - Jana Lucemburského.

Basilika Minor

král Jan Lucemburský

A tak Osud zasahuje do Eliščina života poosmé: následníkem Jindřicha Korutanského se stal Jan Lucemburský, poté, co mu je českou šlechtou nabídnuta česká koruna a ruka poslední neprovdané princezny Elišky z rodu Přemyslovců. Ve skutečnosti ale zemi spravuje Petr z Aspeltu a Jindřich z Lipé. 1.9.1310 uzavírá Jan s Eliškou Přemyslovnou sňatek a měsíc na to společně cestují do Prahy. Ale vztah mladého Jana a starší Elišky nebyl šťastný - jejich povahy byly příliš rozdílné a také na politiku měli každý jiný názor. Neshody časem dokonce nabyly takového rázu, že král Jan unáší Elišce Přemyslovně sedmiletého Václava a odváží ho do Francie, kde Janova sestra Marie byla chotí Karla IV. Malý Václav tam byl biřmován na jméno Karel.

Osudovým (podeváté) se pro královskou vdovu Elišku Rejčku stává další milostný vztah, a to zřejmě k nejmocnějšímu muži celého království - k panu Jindřichovi z Lipé. (pzn: Jindřich byl český šlechtic ze starobylého panského rodu, který se nazýval podle Lipé - dnešní České Lípy). Jeho ochrany měla zapotřebí: po vyhnání Korutanovců propukla mezi ní a novou královnou Eliškou Přemyslovnou krajní nevůle, která ještě zesílila, když se Přemyslovna dozvěděla o příliš častých cestách svého muže do Hradce; častějších, než by odpovídalo výkonu jeho královské moci.. Je možné, že by v té době měla Eliška dva milence, dva nejmocnější muže království? Zdá se, že je to velmi pravděpodobné, a tato hypotéza svědčí buď o velkých mocenských ambicích Elišky Rejčky; a nebo - diplomaticky řečeno - o čistě "ženském řešení" nesympatií mezi oběma Elišami.

Jan Lucemburský nebyl v Čechách příliš oblíben, lidem se nelíbilo, že panovník byl stále v cizině za dobrodružstvím, na turnajích, lovech, soubojích, a že v době jeho nepřítomnosti v zemi vládla víceméně panská klika Jindřicha z Lipé. Bylo otázkou času, kdy se trůnu zmocní Jindřich z Lipé se svou vyzrálou a mocensky zkušenou ženou, i když proti nim stála skupina kolem Viléma Zajíce z Valdeka, který byl zas důvěrníkem královny Elišky.

Jakmile královna Eliška Přemyslovna vycítila možné ohrožení, přinutila svého muže, aby nechal svého přítele Jindřicha z Lipé r. 1315 zatknout a uvěznit. Spor skončil smírem, a Jindřich byl záhy propuštěn. Vnitřními spory unavený král Jan odjel r. 1316 do ciziny. Toho využil Jindřich s Eliškou Rejčkou, a oba prakticky vládli celému českému království. Navíc měli podporu většiny českých pánů, která chyběla Elišce Přemyslovně, které vytýkali že se přes jejich nesouhlas obklopuje cizími rádci. V tom samém roce (1316) nechává Eliška Rejčka zasnoubit svou jedinou dceru Anežku s polským vévodou Jindřichem Javorským. Tím, že to provedla bez souhlasu královského dvora, nesmírně Elišku Přemyslovnu nazlobila. Přemyslovna měla v té době velké problémy v manželství, které nakonec vyústily jeho rozpadem v roce 1319.

Osudovým (podesáté) bylo jmenování milence Elišky Rejčky, Jindřicha z Lipé, zemským hejtmanem na Moravě. Roku 1318 Eliška Rejčka přesidluje do Brna, kde r.l323 zakládá na Starém Brně při starším farním kostele Panny Marie klášter cisterciaček - "na uspokojení svědomí a odpuštění hříchů". A bývalý milenec - král Jan Lucemburský - na Elišku nezapomněl, když jí výrazně finančně přispěl na jeho vybudování. Rok předtím (1322) jí rovněž mj. dává tzv. "Královskou kapli" v Brně na Dominikánském náměstí . Vztahy mezi Janem Lucemburským a Eliškou Rejčkou byly, dnešní mluvou, opravdu nadstandardní...

Deset následujících let pak trval nový milenecký vztah královny Rejčky a Jindřicha. (Jindřich byl stále ženat s Agnetou z Hardeggu, s níž měl sedm dětí) V Brně si zařídili dům, který byl krásnější než dvůr pražský. Rejčka skupovala moravské statky a bohatství dvojice utěšeno narůstalo..

Po letech společného žití v Brně zemský hejtman Jindřich z Lipé 26.8. 1329 umírá, pravděpodobně na infarkt, a jak si přál, jeho ostatky byly uloženy ve Starobrněnském chrámu. Eliška o tři roky později (1332) odchází do kláštera který založila, a v něm svého milence, druha, přítele a ochránce, přežívá o celých 6 let. Po zbytek života se věnovala pokání a dobrým skutkům: nechala ještě vystavět špitál, a ve své závěti celý svůj majetek odkázala klášteru Síň Panny Marie. Též se věnovala sběru svatých ostatků - do svého kláštera např. přivezla nádobku s olejem z kostí sv. Kateřiny.

král Karel IV.

Karel IV. - Otec vlasti

Eliška Rejčka zemřela 18.10.1335 a je pochována vedle svého přítele a milence Jindřicha z Lipé. Zemřela pět let po Elišce Přemyslovně, v době, kdy se už druhým rokem mohl z titulu moravského markraběte těšit budoucí "Otec vlasti", nejstarší syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, Karel IV.


Osud si pak pohrál naposledy, tentokrát s daty a letopočty , když tajný obdivovatel Elišky Rejčky, král Jan Lucemburský, umírá ve stejný den a měsíc jako její Jindřich - tj. 26. 8. (bitva u Kresčaku, r. 1346)

Na uvolněný český trůn dosedá Karel IV, starší bratr Jana Jindřicha Lucemburského, později moravského markraběte, otce Jošta. Ale o posledních dvou Lucemburcích, kteří se nazývají "Moravskými", zase někdy příště.

Dodatek: Čtvrt století po založení starobrněnské Auly Sanctae Mariae došlo díky vnukovi Rejčky (nevlastnímu, ze strany Elišky Přemyslovny), moravskému markraběti Janu Jindřichu Lucemburskému, ke stavbě kláštera augustiniánů - eremitů s konventním chrámem Zvěstování Panny Marie a sv. Tomáše. Tento kostel byl určen za pohřební místo moravské větve Lucemburků.

Copyright © 2017, Jindřich Bíža
mail na autora webu   email

„Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain